OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Survival - týmy

Filip Černoch: Pod balkánským sluncem

Pusté hory, temné jeskyně, tropická vedra a 31 týmu na 300 či 400 kilometrů dlouhé trati. Kolo, běh, brusle, kajaky a lana. To je slovinský Adventure Race. Sem si tým Hyperactive přijel spravit chuť po loňském ročníku, ze kterého jej vyřadilo zranění.

„To jsou komedianti“, dumám potichu, srkaje zteplalý ionťák. Rozpálená silnice připomíná rozžhavenou řeku asfaltu a v nehybném vzduchu je slyšet každou kapku potu tříštící se o zem. Pár desítek metrů za mnou Miloš konečně získává trochu rovnováhy, využívaje osamělou dopravní značku jako pevnou kotvu na své smrtící bruslařské jízdě ze tří, možná čtyř metrového kopečku. Už vidím záblesk naděje v jeho očích, slyším úlevný povzdech a najednou prásk! Kuba, bez jakékoliv kontroly, v klasické pozici „el Koyote řítící se ze skály“ posílá sebe i kolegu k zemi. „Gravitace, to je bezcitná děvka“, komentuji filosoficky smutnou podívanou a radši jedu dál. Za sebou máme krátký orienťák, pár kilometrů běhu, plavání v ledové řece a něco kolečkových bruslí. Před námi je ale ještě dobrých pětačtyřicet hodin závodu v téhle pekelné výhni.

4

Trek, 70 km

„Neznáš bolest, neznáš strach!“, odhodlávám se skočit. Sedím na ostnatém drátě na kraji jakési ohrady. Při plánování prvního a jediného treku závodu chtěli slovinští organizátoři zjevně oddělit chlapce od mužů, protože i v hodně osekané variantě nás čeká dvanáct hodin v ostrém tempu. „Nezdržuj a padej“, ztrácí za mnou kdosi trpělivost a strká mě do zad. Napůl padám dolů a napůl visím, zdá se, že moje nejlepší závodní (jedno ze dvou) triček nově zdobí slušivá trhlina. A to nás nejhorší teprve čeká.

„Aiíííí“, zavřískne vedle mě Lucka a skočí stranou. Zkouším si znovu nahodit srdeční tep a koukám, co se děje. Divočák. A druhý. Funí si to kolem nás pěkně ostrým tempem. Nejde přitom o žádná roztomilá selátka z večerníčků Václava Chaloupky. Tyhle pravěké bestie by i Bivojovi urvaly koule a donutili ho je sníst. Naštěstí nás míjí pěkným obloukem. Vedlejším efektem setkání s těmito animálními příšerami je fakt, že Kubovi poprvé od startu dochází řeč, přitom se zrovna zaobíral svým oblíbeným tématem japonské bondage.

Další cesta už naštěstí pokračuje celkem v klidu, byť naše původně velmi pěkné tempo dostává první trhliny. Jen ve mně pomaličku vzrůstají obavy. Ukecal jsem totiž čerstvou paní Černochovou na účast v kategorii dvojic, a vzhledem k fyzickým dispozicím jí samotné i její parťačky mám obavu, jestli vůbec stihnou první limit. Pokud ne, bude ze mě brzy velmi osamělý (ex)novomanžel.

Bajk, 110 km

Naštěstí děvčata dorazila včas, byť ve znatelně zbídačeném stavu. První depo nás trochu staví na nohy klasickou kombinací fazolí a coca-coly. „Jedeme, pět minut a padáme“, začínám se svou značně nepopulární rolí egyptského otrokáře. Je to potřeba, máme nově sestavený nesladěný tým s vysokým procentem nováčků a je vidět, že na zastávkách budeme ztrácet. Noční bajk to nakonec potvrzuje.

*
Slušně rozjetý závod začínají kouskovat příliš časté pauzy kvůli jídlu, vybavení, oblečení, mapení. Nedaří se nahodit stabilní tempo, až příliš často ty stejné týmy, které předjedeme, nás potom vezmou znovu při cvakání kontroly nebo řešení nějaké zbytečnosti. Je to frustrující, síla by byla, jen koordinace chybí.

Ukazuje se zároveň jedna ze zajímavých fint závodu, kterou absolutně nemáme pod kontrolou. Každá delší etapa, bez ohledu na způsob pohybu, má totiž v sobě skrytý orienťák, který, pokud se stihne, nabízí na malém prostoru hodně kontrol. Naše snížená průměrná rychlost nám účast na těchto legracích nedovoluje a ve výsledku tak přicházíme o značné množství bodů.

Kajak, 55 km

Pokud jsem si myslel, že bajk se nám mohl zadařit lépe, tak kajak jde označit jen jedním slovem. Katastrofa! Nejprve se zmateně snažím kormidlovat jeden ze dvou našich sit-on-topů z prostřední lavičky, čímž si vykoledovávám posměšné poznámky z okolních lodí. Oprávněně. Ani napravení této drobné chybky ale nepomáhá. Ukazuje se, že kajaková etapa bude našim prubířským kamenem. Bohužel, pod perlíkem takřka šedesáti kilometrů stojaté vody skončíme rozbití na kaši. To, že někteří z nás neumí pádlovat, jsme věděli hned na začátku, jenže to ještě v propozicích organizátoři slibovali maximum 7 kilometrů vody. „Jdu domů, seru na to“, ozývá se až příliš často, když náš napůl potopený konvoj ladně míjí lodě konkurence. Bojím se jen pomyslet na manželčin tým, který jede s klasickými kanoistickými pádly. Jedenáct hodin, 14 400 záběrů, dozvídám se podrobnosti vodního masakru později. Na druhou stranu, bude to jediný čistě dívčí tým, který závod dokončí.

„Počkej, podržím loď“, hlásí se Miloš na háčku a skáče v depu do řeky. Chvíli operujeme s kajakem a spěcháme k bednám, to už ale vidím, jak se začíná třepat zimou. Po vyčerpávajícím dni na slunci byla ledová koupel zjevně špatný nápad, parťák se třepe tak intenzivně, že chvěním vyluzuje zvuk. „Která kurva mi ukradla oblečení“, zavyje Miloš zoufale ve chvíli, kdy se konečně prorve do bedny. Když ho vidím, jak se v mokrých hadrech hroutí nad prázdnou bednou, je mi ho skoro líto. Být to pes, vezmu ho s kulovnicí za stodolu a odprásknu ho. Po chvíli pátrání se ukazuje, že taška s oblečením zůstala v minulém depu mimo a orgové ji naštěstí vzali s sebou.

Druhý bajk, 110 km

Na druhou noc a poslední bajk vyrážíme v pochmurné náladě. Zážitek z vody se nám nedaří setřást z mysli a jen obtížně chytáme alespoň trochu nosné tempo. Je zjevné, že na přední příčky tentokrát nedosáhneme, takže chybí motivace, navíc se těla dožadují trochy spánku.

Chvíli po půlnoci dorážíme na vložený pěší orienťák a tak aspoň Lucku a Miloše necháváme pospat a s Kubou vyrážíme na noční běh.

O hoďku později jsme o pár kontrol a nejednu zkušenost bohatší, utíkáme zpátky na start. „Na, vem si mapu, odskočím si a doběhnu tě“, vráží mi Kuba papír do ruky. Pomalu poklusávám zpět a čekám, kdy to hlavnímu běžci týmu dojde. A ejhle, je to sotva pár set metrů a slyším dupání. „Tý vole, jak asi mám bez tý mapy trefit“, ptá se zjevně otřesený Kuba. Nedivím se mu, jsou lepší nápady, než se hledat po paměti v nočním hustníku.

3
Sám ale bojuji s vlastními problémy, hlavně psychického rázu. Před chvílí jako bych totiž zahlédnul klátivě nemotornou postavu Palonce, jenže jeho tým kvůli zranění odstoupil před dobrým půldnem. Takže mi buď najíždí solidní halucinace, nebo se Palonc šel z nudy proběhnout, šílený je na to dost.

Budím zbytek týmu, jako vždy je to nepříjemná povinnost. Na jemné pošťouchnutí nikdo nereaguje a po výrazném zatřesení s sebou Lucka i Miloš škubnou, jako by jimi projel elektrický proud. Vidím, jak bolestivě bojují s chutí spát, na malou chvilku vypadají jako malé zranitelné děti, znám ten pocit.

Noc pokračuje nekonečně pomalu. Pořád jedeme pod svoje fyzické možnosti, výsledkem jsou masivní usínací stavy. Zkouším pár historek, druhou mízu chytá i Lucka, nad ránem je ale jasné, že pokračovat dál je kontraproduktivní. Velíme desetiminutovku spánku, snad to zabere. Radši zůstávám vzhůru, podle našeho stavu bychom se také mohli vzbudit až v poledne.

Teď je ale klidná teplá noc a okolo slyším jen trojí oddechování. Mám rád tyhle chvíle, kdy se celý svět na pár minut zastaví, kdy se zdá, jako by široko daleko nebyl nikdo jiný, než já a kulatý studený měsíc. Na adventure race je každá vteřina času vzácností, o to víc si cením těchto několika málo opravdu soukromých, kdy se mysl volně toulá a opouští unavené tělo.

Zbylých pár hodin šlapeme už hlavně na dojetí. S myšlenkou na cíl se snažíme ignorovat únavu, milion drobných bolístek. Daří se lépe a daří se hůře. A jako vždy, s únavou, horkem a nevyspáním přichází emoce, drobné výbuchy páry, štěkáme po sobě. Ale nikdo nekouše a cíl už je nedaleko. A teď už je opravdu na dohled. A to, že piju šampaňské znamená, že už jsme opravdu tam.

O pár hodin později, nad kornoutem výborné slovinské zmrzliny, tiše rekapituluji. Bedně jsme se ani nepřiblížili, ale výkon jsme odvedli pěkný. Kuba se ukázal jako více než zdatný mapař, Lucka opět zvládla v kritické chvíli sesbírat sílu a morál a táhnout tým a Miloš, který ještě před dvěma měsíci nevěděl, že survivaly nebo AR existují, zabíral poctivě celou dobu. „To si zaslouží ještě kopeček“, oficiálně uzavírám Mistrovství Slovinska v Adventure Race 2013.

PS: Pavel Paloncy skutečně onen noční orienťák běžel, závod totiž dokončil ve dvojici.



Podobné články
Survival - týmy
17. 11. 2017 Startuje registrace na oblíbený Krkonošský survival!

Právě začala registrace na Krkonošský survival 2018. Na start příštího závodu vás, stejně jako minulé...

Celý článek
Survival - týmy
22. 5. 2017 Hannah EPO Survival – 13 hodin plných adrenalinu

Mistrovství České republiky v přírodním víceboji dvojic se letos konalo již po šesté, tentokráte v Dobronicích u...

Celý článek
Survival - týmy
22. 4. 2017 Hannah EPO Survival 2017 – Poskládej si závod podle svého

Co děláš 13. května ve 3 hodiny ráno? Spíš? Vracíš se z večírku? A co spolu...

Celý článek
Vaše Komentáře