Markéta Marvanová zdolala 4500 kilometrů napříč USA

Mladá česká cyklistka Markéta Marvanová se vydala na závod Tour Divide z kanadského Banffu až na mexickou hranici v městečku Antelope Wells. Hlavní výzvou na tradiční akci je dojet do cíle a to se dvacetileté jezdkyni navíc povedlo zvládnou 4 418 km dlouhou trasu za pouhých 21 dní a 9 hodin a umístit se na pátém místě mezi ženami.

Vyhrála Američanka Lael Wilcox, která téměř 50 hodin ubrala z dosavadního ženského rekordu, který aktuálně činí 17 dní a 2 hodiny. Rekord se měnil i mezi muži, kde první to Antelope Wells dorazil Josh Kato, který s čase 14 dní 11 hodin a 37 minut porazil dosavadního držitele rekordu Jaye Petervaryho o pouhých 26 minut. I třetí v pořadí ztratil na vítěze jen tři čtvrtě hodiny. Na startu byli i dva Češi – Martin Vít (18 dní 17 hodin) a Zbyněk Rešl (20 dní 23 hodin).

Markéta Marvanová, jezdící za tým Rock Point, byla zároveň i nejmladší ženskou účastnicí a jednou z nejmladších celkově. Má tedy možnost se na Tour Divide ještě v budoucnosti vrátit, ale nejdříve si chce alespoň rok odpočnout a zapomenout: „Při závodě jsem si slíbila, že pokud dojedu, už mě to víckrát nečeká, ale teď cítím, že bych to neměla úplně vykřikovat – možná se tam jednou vrátím. Jistě ale vím, že příští rok ne.“

V průběhu závodu jí psychicky pomáhaly myšlenky na dívku trpící svalovou chorobou myopatií. V rámci závodu propagovala sbírku na nové dvojkolo, které by mohla užívat, zatím se vybralo přes 35 000 Kč. „Nejkritičtější byly nekonečné kopce – jeden měl 50 km a nemohla jsem zastavit kvůli komárům a ovádům. Jo, komáři mě doháněli pořádně k šílenství…“, popisuje Markéta boj s nenechavým hmyzem. Sbírka stále probíhá na webu: www.sportpomaha.org.

Podstatnou část závodu jela Markéta společně s dvaapadesátiletým Američanem Mikem Schlichtmanem. Zdánlivě nesourodá dvojice si nakonec našla společné tempo, jak popisuje Markéta: „Prvních pět dní jsme se s Mikem vždy jen tak jednou za den minuli. On si myslel, že mi vždy ujel, ale pak zjistil, že moje pomalejší a vytrvalejší tempo je mnohem výhodnější. Jeden den jsme jeli víc spolu a on si chválil, že ho přestala bolet kolena a já se aspoň s ním nebála medvědů. Nevodili jsme se úplně za ručičku, ale polovinu závodu jsme spolu byli v kontaktu a do cíle jsme dojeli společně. Bylo to zpestření závodu – nebyl to tak jen závod a tupé ježdění, ale i hezká dovolená a sdílení štěstí. Je hezké, když můžete jet a tu krásu, která tam číhá na každým rohu s někým sdílet.“