OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Adventure race

As much an expedition as a race – MS v AR Austrálie

Kdyby mi někdo před 5 lety řekl, že pojedu na mistrovství světa, tak bych mu nevěřil. Po loňském MS v Adventure Race, které se konalo v Pantanalu v Brazílii, v nekonečných opuštěných pláních zalitých vodou, rozlehlých horách, písčitých cestách bez konce a teplotách okolo 35°C, kdy se více jednalo o survival, než o závod, se letos konalo MS v AR v Austrálii. Proslýchalo se, že se bude jednat opět o „závod“ a cílem nebude závodníky „poslat“ do extrémních podmínek, kde půjde jen o přežití. I počet 90-ti přihlášených týmů z 21 zemí tomu odpovídal.

Letos je to opět skutečností! Úplně tomu věřím až v  okamžiku, kdy sedíme v letadle směr Dubaj – Sydney.  Jedu s týmem Salomon-Suunto Czech AR team, kde je kapitánem Mára Navrátil. S ním jsem zatím žádné závody nešel, ale od vidění se známe. S Císim a Terkou Rudolfovou máme za sebou společné jarní závody v Číně. Takže to vypadá, že bychom si mohli pěkně zazávodit!

Závod se koná v oblasti Nový Jižní Wales, 250 km jižně od Sydney. Centrem závodu je Ulladulla s nekonečnými plážemi. Jarní počasí kolo 20-25°C slibuje ideální podmínky.

Před závodem máme k dispozici informace o délce jednotlivých disciplín a jejich pořadí. Celkově se jedná o 115 km treku, 322 km na kole, 185 km na vodě a 5 km v jeskyních. Celkem ve 14 etapách. Závod je otevřen na 8 dní a vítězný tým se očekává po 96 hodinách. Na treku i kole si celkem věříme, ale 185 km na vodě nás trochu jako suchozemce děsí – naštěstí zbytečně.

Letošní novinkou je „LOCK DOWN“, tzn. že mapy všechny týmy obdrží až cca 2 hodiny před startem v izolovaném místě bez internetu, telefonů a cizí pomoci.

Konečně Sydney

Po příletu do Sydney s očekáváním vyhlížíme naše zavazadla. Jsou všechna a to je vždy malý zázrak. Následuje přísná imigrační kontrola. Úředníci prověřují vše, co přivážíte. Od potravin až po kontrolu čistoty bot. Takhle umyté kolo jsem již dlouho neměl. Okolo půlnoci, kdy jsme přistáli, jsou naštěstí postarší dámy již unavené, takže bez problémů procházíme. Honička je až při pokusu naložit do osmi-místné dodávky 4 kola a 4 lidi, když sedačky není možné téměř vůbec sklopit. Tuto partii tetrisu prohráváme a ze Sydney odjíždíme dvěma vozy. Jízda vlevo vyžaduje velké soustředění, takže místo blinkrů často pouštíme stěrače.

ar2

Aklimatizace

Před vlastním startem máme téměř týden na aklimatizaci, což využíváme k lehčím tréninkům, seznámení se s místní buší a srovnání se s časovým posunem 10 hodin.

Oficiálnímu zahájení předchází krátký prolog na plážích Ulladully, kde hrajeme štafetové hry. Hod ragbyovým míčem na cíl, pojídání placky s národní patlaninou, běh v sandálech s mrazící taškou a boj o kolíky v písku.

Začínáme

Konečně je 10. listopadu, vše je zabalené do závodu a my jsme dostali mapy. 40 mapových listů formátu A4 na vodě vzdorném papíře působí svými nepřirozenými barvami jako omalovánka. Rychle značíme trasu zvýrazňovačem. Vzhledem k řídké síti cest a nemožnosti „volného“ prostupu buší, jsou postupy mezi kontrolami téměř bez možnosti volby. Orientačně by to mohlo být relativně jednoduché.

ar5

První etapa – 35 km po rybníku

Předem bylo známo, že ostrý start závodu bude v Huskissonu v zátoce Jervis Bay, takže jsme se tam při aklimatizaci byli proběhnout. Vyrážíme proto ze známého prostředí. Každý tým měl na vodní etapy k dispozici dvě lodě. Jeden rychlý kajak pro dva s polohovatelnými opěrkami pro nohy, včetně ovládání kormidla, a obří žlutý parník pro tři, který až tak komfortní nebyl. Všichni proto řešili, jak se ve čtyřech na tyto dvě lodě rozmístit. Zvolili jsme variantu dva a dva. Na rychlejší lodi jedu s Terkou a na Potěmkinu Císi s Márou.

Po startu, kdy se do vln vrhlo téměř 200 lodí, bylo jasné, že na rychlejší lodi se budeme dost nudit, protože kluci nás nemohou uviset. To jsme očekávali a tak přivazujeme druhou loď na gumicuku za sebe. Rázem přestáváme ztrácet na hlavní pole.

MP7_0454.JPG

Naše představa o jízdě na rybníku bere rychle za své, neboť fouká silný vítr a v zátoce o průměru 15 km se tvoří docela slušné vlny. Začínáme přejezdem napříč zátokou. Velikost vln vyniká při obeplouvání skalního ostrohu, kde dosahují až 4 metrů a každý se raději drží v bezpečné vzdálenosti. Po obeplutí zátoky se vracíme zpět na místo startu, závěrečné kilometry jedeme napříč vlnám a žaludku se houpání přestává líbit. Po 5-ti hodinách vytahujeme lodě na břeh a vydáváme se na 14 km trek po písčitých plážích k St. George Basinu.

V podvečer sedáme opět na lodě, na další 13 km plavbu. Za tmy přejíždíme „bazén“, kde nám navigaci usnadňuje červené a zelené světlo plavební signalizace.

V depu sedáme na kola a vyrážíme do tmy vstříc novým dobrodružstvím. Bude to 95 km.

ar8

Cestou podcházíme úzkým propustkem dálnici a podle elektrického vedení vláčíme kola k nějaké rozumné cestě. Pokračujeme stoupáním ke kontrole –  nočnímu výhledu do kraje. Cestou si uděláme kilometrovou odbočku k místní farmě, spolu s švédským týmem Outnorth, a záhy si uvědomujeme, že jsme mimo. Vracíme se na správnou trasu. U vyhlídky jsme ve dvě hodiny ráno a rušíme nosála na nočním lovu. Po 7-mi kilometrech nás čeká vložka Hike Bike. Kola tlačíme a neseme. Tady se jde obtížně i bez kola. Mapník na kole vyloženě vadí. Po půl hodině máme sestupovou cestu přes útes, značenou fáborky, za sebou. Kola si podáváme společně s českým týmem Blackhill. Ten má na kamenité cestě defekt a my jdeme před něj. Po dalším podjezdu dálnice dorážíme do depa u tenisového klubu. To je již půl osmé ráno. A první noc je za námi.

Hurá na klokany

Obouváme si trepky a vyrážíme na 38 km po plážích. Pretty Beach, Snake Bay, Pebbly Beach…

ar10

Trasu částečně známe z tréninku. Čekají nás pláže a klokani. Pak se ale trasa stáčí do vnitrozemí a najít větvení potoků v plochém širokém údolí, kde téměř žádná voda neteče, nám dá trochu práce. Na následující křižovatce někdo ukradl cestu. Tedy v mapě je, ale ve skutečnosti to již tak výrazné není. Po prozkoumání okolí, vyrážíme po nevýrazné pěšině správným směrem. Cullendula Creek překonáváme na známém žlutém parníku celý tým společně a přes stejnojmennou rezervaci se dostáváme chvíli před čtvrtou odpoledne do dalšího depa.

Před námi je 37 km proti proudu po přílivové řece. Jedeme naštěstí s přílivem. Kontrolu CP21 razíme společně s týmem Canada AR. V řece vidíme stovky velkých červených medúz. Tady bych nechtěl plavat. Etapu dojíždíme za totální tmy a posledních pár kilometrů jsem úplně tuhý a vůbec si je nepamatuji. Budí mě až šumění vody. Blížíme se k jezu nebo co to je? Snažím se marně použít unavený mozek. Je to konec etapy, kde přes říčku, nebo spíš potok, vede silnice, která je dle stavu přílivu buď průjezdná, nebo pod vodou. Je po desáté večer a my vytahujeme lodě do depa na kopci.

ar9

Skládáme si kola na další etapu a jdeme poprvé spát. V depu máme karimatky i spacáky, dáváme si hodinu spánku. Přijde mi, že jsem jenom mrknul, a už mne Mára budí. Z vyhřátého spacáku se do zamželé noci moc nechce.

Čeká nás 58 km na kole temnou nocí po „Fire trailech“ = cestách necestách s převýšením přes 2 000 metrů. Aspoň se zahřejeme. Před kontrolou CP23 nejprve pěkně nastoupáme, a pak sjíždíme po singlíku dolů k potoku. Snad jsme odbočili správně. Nechtěl bych to jet zpátky. Najít správnou cestu není ve zdejších krajích vždy snadné. Z hliněných cest odbíhá mnoho „odvodňovacích“ odboček, které po cca 15 metrech končí a mají jen o trochu větší sklon než normální cesta. Tentokrát jsme odbočili správně. Další kontrola je u potoka a pak už následují slibované Fire traily. Tlačíme v drobném dešti kola do strmých kopců po vodou vymletých hliněných cestách, které připomínají schody. Ráno u kontroly CP25 trochu váháme při dohledávce. Museli jsme ji už určitě přejet. Postup byl skutečně velmi pomalý a tak jí po chvíli nalézáme. 2 km před depem zdravíme tým BlackHill, který již vyrazil do další etapy. Do depa dojíždíme společně s již známým týmem Canada AR. Je před devátou raní a máme za sebou další noc!

_DSC8415.nef 

Jdeme do hor

Vyrážíme na 45 km trek do hor s pěkným převýšením téměř 1800 m. Z široké hliněné cesty odbočujeme na úzký trail a zvolna stoupáme na The Castle, přes 800 metrů vysoký kopec s výraznou skalnatou čepicí. Procházíme přes Monolit valley, úžasný sytě zelený mikrosvět s bezpočtem drobných vodopádů, uschovaný ve výšce 800 metrů. Tady asi moc Australanů nebylo. Jeepem se sem dojet nedá.

Cesta je zde jen jedna, jde o to, ji ve vysoké trávě neztratit. Je totiž dost nevýrazná a postup volným terénem téměř nepřipadá v úvahu. Snažíme se obejít další stolovou horu. Buš se ale stává neprostupnou a poslušně se vracíme na původní trail, který na tuto horu stoupá. U dalšího vrchu si cvičně užíváme volného trojkového pískovcového lezení, abychom si následně uvědomili, že cesta nevede nad převisem ale pod ním. Dle stop nejsme jediní. Císi přestává hovořit a nereaguje ani na vtipné poznámky. Vnutíme do něj gel a hned se probírá. Zapomněl jíst. Další cesta přes ploché travnaté údolí úplně nesedí. Štěstí, že jsme tu přes den. Podle skalnatých kopců identifikujeme naši polohu a vyrážíme buší k nepoužívané cestě směřující k další kontrole. Ta je na plochém vrcholu zarostlého kopce. Prodíráme se v rojnici buší a Terka kontrolu po chvíli nalézá. Máme radost, že jsme to stihli za světla. Ta ale netrvá dlouho. Scházíme příkrým zarostlým svahem k v mapě zakreslené cestě. Za tmy jsme u potoka, ale cesta nikde. Dle mapy měla být před potokem. Lezeme zpět svahem nahoru, abychom se ujistili, že jsme ji neminuli. Neminuli! Prostě tu není. Vracíme se k potoku a pokračujeme po proudu neschůdným terénem. Následné větvení potoků podle mapy  sedí, až na jednu drobnost. Není zde cesta. Obhlížíme terén a vyrážíme na azimut do kolmého kopce s tím, že na jeho plochém vrcholu se na cestu napojíme. Stoupáme velmi zvolna hustým křovím. Moje holé nohy trochu litují, že jsem si nevzal návleky. V třech čtvrtinách kopce náčelník velí sestoupit zpět. Chce nalézt cestu v údolí! Sestoupíme svahem a vydáváme se balvanitým korytem potoka. Na Terce je vidět, že trochu znejistěla. Vnutíme jí raději něco dobrého k jídlu z dílny Nutrendu. Cestu skutečně kluci nacházejí a další bloudění je zažehnáno. Ztratili jsme odhadem 2-3 hodiny a všichni jsme zase v pohodě. Cesta vedla v úbočí na druhém břehu potoka. Míjíme spící týmy, a tak začínám také klimbat. Terka mne bere „na gumu“. Super! To jsem si vždycky přál. Za chvíli jsem probraný. Cesta je kamenitá, tak musíme dávat pozor kam šlapeme. Nohy už mají něco za sebou. V závěru etapy předbíháme další tým. Jak se blíží depo, analyzujeme, jak nám to časově vychází. Následuje cyklo etapa cca 100 km, pak taškařice v jeskyních na 5 hodin a sestup s packrafty na zádech k řece, kde je „dark zona“, tzn. že od 20:00 do 5:00 se nesmí jet po vodě, může se pouze jít. Dle mapy tam ale cesta nevede. Odhadujeme, že to k vodě do 8 večer nestihneme, a tak si jdeme v depu, kde jsme po třetí ráno, klidně na hodinu a čtvrt lehnout. Tentokrát už mám pocit, že jsem skutečně spal.

ar12

S rozbřeskem nasedáme na kola a vyrážíme. Trasa vede po silnici a pěkně nám to fičí. Dojíždíme další tým. Ten se za nás snaží zavěsit, ale po chvíli ho trháme a jedeme zase sami. Do depa dojíždíme v devět ráno. Tak to asi 100 km nebylo. Trochu jsme se spletli. 70 km za něco přes 3 hodiny, to docela jde!

Vzhůru do hlubin

Čekají nás jeskyně. Na ně je čas 5 hodin, ale mělo by se to stihnout rychleji. Tady se prostě nezávodí. Za chvíli je nám jasné proč. Potkáváme tým BlackHill, který je trochu od bláta a má prolézání jeskyní již za sebou. Odhadujeme, že jsou před námi tak 4 hodiny. Bereme si čelovky a hodně schematickou mapu, kde jeskyně leží. Naším úkolem je nalézt 5 kontrol v celkem 6ti jeskyních. Jednotlivé jeskyně mají plánky, kde kontrola uvnitř leží a odhadovaný čas, za jak dlouho se k ní v jeskyni lze doplazit. Začínáme nejvzdálenější jeskyní. Nalézt ji nám ale trvá skoro hodinu. Je docela daleko. Orientujeme se až podle velké skalní stěny. Konečně ji máme! Kleště jsou hned u vchodu. K další jeskyni postupuje pozorněji. Prodíráme se trnitým houštím a až teprve u jejího vchodu nám docvakne, že k jeskyním vede, sice trochu oklikou, široká cesta. Další jeskyně dáváme již bez problémů. V některých se plazíme po břiše úzkými prostory, že si musíme sundat i helmu s čelovkou. Jinde je kontrola tak hluboko, že váháme kudy ven ke světlu.

ar13

U poslední jeskyně musíme čekat, než se vysoukají vstupním otvorem dva týmy. Ještě že se tu nezávodí. To by byl masakr! Stihli jsme to za 3,5 hodiny. Děláme si piknik ve stanu, který připravili pořadatelé a zbyde nám i půlhodinka na spánek. Po 5ti hodinách můžeme teprve k věcem na další etapu. Naposledy skládáme kola do bedny, bereme packrafty, (nafukovací rafty pro dva, kdy každý váží pouhé 4 kg!), pádla, vesty a vyrážíme.

Voda jak má být

Přes CP35 na Adamově vyhlídce sestupujeme na dno úzkého údolí. Kontrolu CP36 razíme společně se švédským týmem Sweco. Dále postupujeme společně a snažíme se balvanitým korytem potoka probojovat k Shoalhaven River. Pádla na zádech nejsou výhodou.

Před sedmou hodinou večer jsme konečně u řeky. Řeka nás vítá prudkou průtrží mračen. Se Švédy si dáváme závod, kdo dříve nafoukne dva rafty.

ar14

Sweco má dvoucestnou pumpu, my nafukovací vaky. Pumpa je rychlejší, ale my máme vaky dva. Na vodu vyrážíme o chvilku dříve. Máme před sebou hodinu pádlování, než nás zastaví „dark zona“. Řeka je plná kamenitých stupňů a příjemně teče. Překvapuje nás neuvěřitelná obratnost raftů a vodu si skutečně užíváme. V 19:59:53 přistáváme u břehu, 50 metrů pod švédským týmem. Kempujeme a rozděláváme si oheň. Míjí nás Švédi a nevěří vlastním očím. Vy nikam nejdete? Koryto řeky je sevřeno mezi vysokými skalami a cesta zde žádná nevede. Není kam spěchat. Ordinujeme si 2 hodiny spánku. Super! Vyrážíme s rafty na zádech nocí. Po 500 metrech míjíme spící Sweco. Psychicky nevydrželi a zalehli také. Další tři hodiny zvolna postupujeme po proudu řeky, až nás zastaví kolmé stěny, které se tyčí přímo z vody. Plavat nebudeme! Spíme další 2 hodiny a v pět ráno už sedíme v raftech. Na kamenech se vyhřívají anakondy a dvě desítky peřejí nás vedou k CP37.

Pak už jen volej po přehradě Tallowa. 44 km pešky nebo na raftu stálo za to! V 10 hodin jsme v depu. Švédi stále nikde.

Měníme rafty za známé plastové lodě a neseme je 600 m pod přehradu. Čeká nás dalších 56 km na vodě, která ke konci vůbec nepoteče. Po 25 km vidíme 500 m za sebou Švédy. V depu zjistili, že jsme před nimi, tak se do toho opřeli. My se ale nedáme! Je to poslední voda, tak není důvod šetřit ruce. U jednoho z mála domů nad řekou nabíráme vodu. Nebo spíš vypouštíme z trubek poslední zbytky a rveme to dál. Za sebou vidíme, že Švédi zastavují také. Zbytečně. V depu jsme po 19. hodině, ale hlavně před Švédy!

Zrádná Nowra

Je nám zima, vaříme si teplý čaj a chystáme se na poslední noční kolo. Bude to bez kilometru kilo. Tým Sweco vyráží z depa před námi. My jsme ale v klidu. Hlavně se poslední noc nezamotat. Hned na výjezdu z Nowry ale bloudíme. Zastavuje nás pán v pickupu. Sledoval nás na live trackingu v telefonu, tak skočil do auta a jede nám poradit. Dále již pokračujeme bez problému. Přibližně v polovině přejíždíme po 25 km dlouhém plochém hřebenu. Hlava již moc nefunguje, tak si na 10 min leháme do trávy. Terka zahlásí, že jí je zima a vyráží vpřed. Hlídáme, aby někde neodbočila a zbytek etapy doslova proletíme. Podcházíme propustkem dálnici. Nebyli jsme tu už? Byli. Hlava má dost. Pár kilometrů před depem si trochu zajíždíme a ve čtvrt na šest ráno jsme v depu. Sweco je k našemu údivu za námi a tým Tecnu z Kanady je 9 minut na dosah.

Ráno na pláži

Nohy se až překvapivě rozbíhají na posledních 18 km po známých plážích před Ulladulla. Po pár kilometrech máme Kanaďany. Stojí před veřejnými záchodky a nemohou uvěřit, že běžíme. Utíkáme jim a jsme zase sami. Ranní rozbřesk, rozbouřené moře a my. Kýčovitější konec závodu bychom nevymysleli. Přebrodíme a přeplaveme pár zátok a už jsme v Ulladulla. V domácím prostředí se trochu zamotáváme, ale Terka nám bere mapu a poslední kontroly dohledá sama. V půl deváté ráno jsme v cíli! Po necelých 116 hodinách dokončujeme na 15. místě! Jsme spokojeni. Vychutnáváme si cílovou pizzu a šampaňské.

ar1

Závěrem

Především bych chtěl poděkovat skvělému týmu Perfektně jsme si to užili od začátku do konce. Terko, Máro, Honzo, díky. Poděkovat chci i našim partnerům: především České asociaci extrémních sportů a firmám Salomon, Suunto, Nutrend, čelovky Lucifer, Lawi, AdventureMenu, Autopilot, … Bez nich bychom se MS v AR zúčastnit nemohli. A nakonec děkuji našim rodinám, že s námi mají trpělivost J.

Foto: členové týmu, ARWS Australia, XPD

 



Podobné články
Adventure race
17. 5. 2017 Petreček s BlackHill/OpavaNet přivezli ze Španělska „bramborovou“ medaili

Čtyři noci téměř bez spánku a v nohách přes pět set kilometrů v přímořské oblasti...

Celý článek
Adventure race
13. 2. 2017 Libercem se prohnala mrazivá 360tka

V sobotu byl v Liberci k vidění zvláštní úkaz. Ve ski areálu Vesec jste kromě běžkařů ve stopě...

Celý článek
Adventure race
12. 11. 2016 MS v Adventure Race 2016 Austrálie – live

Sledujte online průběh závodu v Austrálii a držte palce českým týmům! Black Hill / OpavaNET –...

Celý článek
Vaše Komentáře