OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Adventure race

Pavel Paloncy: Aveyron Adventure Race – celej žhavej

Když se řekne AR ve Francii, okamžitě si vybavím loňské MS v AR ve Francii a trochu se mi zježí chlupy, zšediví fousy a vypadne pár vlasů. Každý AR ve Francii, už tak podvědomě srovnám s tímto monstrmasakrem. Zveřejněné parametry tratě vypadaly podobně (400 km a 19 km převýšení), jen závod měl probíhat max. tři dny a ne sedm. Když nepožadovali tunu vybavení, tak jsme zajásali. Když nebyla povinná žádná lékárna ani přilba na canyoning, tak jsme trochu znejistěli, zda mají pořadatelé zkušenosti s AR. Nemají, ale prý to zvládnou. Proč ne, my tak taky uvažujeme.

Závod byl organizován s podporou, takže jsme vyrazili v šesti – Dan a Filip Šilarovi, já, Kristýna a jako podpora Kolec s Aničkou. Po dlouhé cestě na místo, jsme se trochu dali do kupy, zjistili informace a začali chystat. Registrace jinde a jindy, brífink jinde a jindy, prolog jinde a něco jiného… už příprava byla taková první etapa.

Dostali jsme mapy – asi 80ks A4 1:25 000 vytištěných na něčem, co připomínalo jehličkovou tiskárnu a začalo zběsilé kreslení. Asi 8 různých druhů cest, do kopce z kopce, terén neurčitý a otevřený, vesnic málo. Dle popisů to vypadá, že pojedeme pořád ve vedru a pořád na kole. Rozhodujeme se mapy nebalit. Jednak jich je 80, to bychom se z toho obtáhli, průměrná „potřebná životnost“ mapy není ani hodinu. To je budu vyhazovat jak večeníček jednu za druhou…

2

V šest večer začíná prolog – 7,8 km běhu v trailu. Nejdřív jedna dvojice a pak druhá. Dan s Kristýnou nám to rozbíhají a předávají nám v první polovině (většina týmů nasadila dva chlapy na první úsek), S Filipem rozbíháme lehce a přesto svižně, předbíháme jednu dvojici za druhou, po 15 min do kopce to raději chladíme, ať se v tom dusnu neupečeme, na závěr nás čeká krásnej seběh, nejdřív po cestě, pak v trailu, za mě dobrý proběhnutí. Celkově obsazujeme 5. místo a zítra vyrazíme 2 min. za prvními.

Jdeme naposled pořádně spát, Kolec s Aničkou ví, co po nich chceme, vše je připraveno. Ráno se zvedá opar a je jasné, že dneska nás čeká výheň. Vyrážíme na 1. kontrolu a tam také ztrácíme jakýkoliv přehled o umístění. Občas někoho dojedeme, pár týmů dojíždí nás, pak vyjede tým buhví odkud. Ani my se postupně nevyhneme pár chybám a chvíli mi trvá, než si osahám klasifikaci cest a francouzskou pětadvacítku (žádnou mladou francouzku, ale mapu 1:25 000). Nechybí ani horolezecko-turistická vložka s kolem a hledání cesty v rojnici dalšími týmy. A tak asi za 2,5 hodiny dorážíme do depa – špinaví a od jehličí jak po OB etapě, ale srovnaní s mapou a natěšení na OB, který přijde teď. Prý je velmi krátký, většině týmů trval asi 15 min. Škoda, mělo to mít 9 km… Tak rychle na první kontrolu, ať jsme rychle zpět. Kolec s Aničkou nám nachystali jídlo i mapy, paráda.

Mapuju na první kontrolu a raději ne tak rychle. Mapa je 1 : 7 500, spousta detailů, zrádná dohledávka, opatrně, cvak. Tak to bychom měli, zbytek je na druhé mapě… A DOPRDELE. Tohle není orienťák na 15 min, ale na 15km. Tady asi trénuje Thierry… Není to 15km po cestách, ale v otevřeném terénu pod pražícícm sluncem, bez cest a se spoustou skal. Ani lampiony nejsou postaveny, ale jen položeny na místě kontroly. Letmý pohled naznačuje, že to je s největší pravděpodobností nejtěžší OB, co jsem kdy v rámci AR šel.

3

Krom druhé kontroly, kdy víc než do mapy, koukáme před sebe, protože jsme přesvědčeni, že už kontrolu vidíme, jdeme prakticky přesně. Terén ani spalující horko neumožňují žádné letecké cvičení. Kolem nás v různých směrech pobíhají a spíš se procházejí týmy. Od 6. kontroly už nevidíme nikoho. Pokračujeme a čím dál více se spalujeme, horko nejvíc dopadá na mě. Někde kolem 8ky nám dochází pití. My snad nedojdeme do cíle, zachraňuje náš až koňská farma za 11. kontrolou, kde se pořádně zchladíme a rozhodujeme se pro vynechání 14. a 15. kontroly (každá kontrola na OB je za 20 min). Jen 5ka prý byla za 20 hodin.. proč to nebylo v anglickém roadbooku? Po 190 minutách dorážíme do depa a jsme skoro posledním týmem, většina týmů větší či menší část OB vynechala (a chytla tak penalizaci), divné zvyky mají tady v té Francii.

V depu se snažím aspoň trochu zchladit, najít stín, ale jsou dvě hodiny a stín nikde, tak jsem aspoň hlavu narval pod auto, aspoň trochu se zchladit. Další etapa je opět MTB, má jen 45 km, ale je na 6 mapách. První kontrola bez zaváhání, další kontrola je rybníček, v mapě mám výrazně poznačeno, ať si dávám bacha, že bude zašitá mimo cestu. Rybníček nacházíme hned, vůbec nad tím nepřemýšlím a nořím se do něj. Je špinavej a má nějakých 30 stupňů. Pořád to je ale blahodárné oproti 38 ve stínu. O teplotě na Slunci ani nemluvím… Velice rychle se ale peču znova. Pití mám spoustu, s tím není problém jen, se přehřívám, za chvíli budu vysušenej jak Frank Schleck. Ve vesnici okupujeme hadici, válím se na zemi nechávám na sebe proudit studenou vodu, tohle mi hodně pomohlo. Další kontrola na kopci a prudkej sjezd dolů do údolí. Nutně se zase potřebuju zchladit, jsme slabej jak Slávie, takže se snažím využít maximálně každej kousek energie a ve sjezdech odmítám brzdit. V jednom prudkým sjezdu získávám značný náskok a doufám, že v údolí do kterého klesáme, bude potok. V mapě je, ale takových potoků, co z nich zbylo jen koryto, jsme potkali několik. Je tu! Ušetřený čas se válím v potoce. Jedeme dál, to by mě z toho mohlo dostat.

Jenže za chvíli jsem na tom stejně, stejně špatně, obracím na další mapu a bude hůř. Teď žádná vesnice, žádný stín, jen dlouhá náhorní plošina. Slunce do ní pere, vzduch se tetelí a taktak, že vidím na cestu a jsem regulérně bezradnej – vůbec netuším, jak se v tomhle stavu a počasí dostanu do depa. Musím. To je to jediné co mi zbývá. Depo je spása, tam se dám do kupy a půjdeme dál.

Už nám zbývají jen tři kontroly, do mírnýho stoupání točím večerníčka, jak kdybychom jeli na Galibier. Tam za horizontem už je kontrola, když… nevím. Ležím na zemi, kolo vedle mě a nade mnou se sklání Filip. Nebo Dan? Ne, Filip. Dává mi Shlehu a žene mě dopředu. Moc toho nevím, ale vím, že v tomhle stavu se už nechci nikdy ocitnout (a za tím si stojím i teď dva měsíce po závodě). Taktak se držím na kole a doufám v to, že se dostanu do depa. Abych se tam mohl dát do kupy a pokračovat, ne tam skončit. Jestli máme skončit, tak to můžete teď a tady. Další sjezd, kontrola, hadice ve vesnici, výjezd a pak tlačení. Během tlačení jsem si ještě dvakrát nevědomě ustlal, když mi ale tým nijak zásadně neutíká, vidím, že máme potíže všichni. Cíl etapy už je opravdu blízko. Jedeme teprve první den, ještě nepřišla ani první noc a přesto mám pocit, že etapa trvá věčnost.

Jako jeden ze tří týmů jsme nevynechávali kontroly a tak jsme opět na konci pole. V depu je sanitka a doktoři trvají na tom, že mě prohlídnou. Chvíli mě zkoumají a pak mi sdělují dvě zásadní informace:

1) Žiju
2) Tlak mám normální

Merci, moc jste mi pomohli. Přichází večer, ochlazuje se, ležím u auta a postupně se snažím do sebe nacpat všechno, co žaludek snese. Za 40 minut jsme zase na nohách, vybíháme (skutečně vybíháme) na trek a cítím se OK. Tohle půjde, zase začneme pořádně závodit. Padá tma, asi po hodině razíme kontrolu a sbíháme do vesnice. Jenže seběh mi neudělal dobře, vyhazuju vše, co jsem v depu do sebe pojmul a ve vesnici jsem zase v krizi. Ležím pod kašnou, a když přicházím sobě, kluci mi ukazují doprovod španělského týmu, který mě odveze do depa. Budou pokračovat beze mě sami. V danou chvíli nemám na to, abych se dál kousnul, ani něco cítil.

V depu se o mě stará Kolec s Aničkou, rychle usínám, po pár hodinách mě probouzí zbytek týmu – ve třech to prostě hlava nebere. Ráno je v depu živo – torza týmů přijíždí a odjíždí, s nimi se míjí doprovody a sanitka. Buhví, kde jsou organizátoři.

S odstupem mě to samozřejmě štve. A když člověk nedokončí závod, tak prostě něco chybí a pořád se k tomu v hlavě vrací a říká si: Kde se stala chyba, co jsem měl udělat jinak? Samotná přehřívání problém byl, tomu asi nešlo moc zabránit. Myslím, že to ale nebylo to, proč jsem skončil. Jako hlavní problém vidím až důsledek – přestal jsem jíst. Že se jíst musí prakticky za všech podmínek, to vím. Ale v dané chvíli (která trvala několik hodin) jsem prostě neměl na to se k tomu donutit. V depu jsem se dal do kupy (jídlo), ale když jsem to na treku vyhodil, byl jsem zase zpátky. Tam by asi pomohlo mě trochu proliskat a něco do mě nacpat, ale to je kdyby, zkušenost na příště. Taky si zpětně říkám, že mít o trochu silnější hlavu by pomohlo, jenže tak na to koukám později. Na druhou stranu, jak má být hlava silnější, když tělo padá z kola a hlava chce pořád jet? I v té největší krizi mě živila vidina depa. Ne proto, abychom tam skončili, ale abych se tam dal do kupy a mohli jsme pokračovat.

Závod sám o sobě byl ze strany organizátor jeden velký chaos. Nejspíše žádný tým neabsolvoval celou trať, výsledky dodnes nebyly zveřejněny, šířily se jen kusé a značně protichůdné informace. I tak ale bychom radši jeli déle a prali se s tím.

Chtěl bych poděkovat týmu, že se o mě staral, když mi bylo nejhůř, a firmám Adidas, Sanasport a České asociaci extrémních sportů, že nám svoji podporou umožnili získat tyto cenné zkušenosti.

Pavel Paloncy
http://ar2.palonc.org/



Podobné články
Adventure race
17. 5. 2017 Petreček s BlackHill/OpavaNet přivezli ze Španělska „bramborovou“ medaili

Čtyři noci téměř bez spánku a v nohách přes pět set kilometrů v přímořské oblasti...

Celý článek
Adventure race
13. 2. 2017 Libercem se prohnala mrazivá 360tka

V sobotu byl v Liberci k vidění zvláštní úkaz. Ve ski areálu Vesec jste kromě běžkařů ve stopě...

Celý článek
Adventure race
1. 12. 2016 As much an expedition as a race – MS v AR Austrálie

Kdyby mi někdo před 5 lety řekl, že pojedu na mistrovství světa, tak bych mu...

Celý článek
Vaše Komentáře