OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Adventure race

Petr Míl a Kristýna Skalická: Zážitky z Mistrovství světa v Adventure Race 2012

Mistrovství světa Adventure Race 2012

Francie 14. – 22. září

Motto 1: Vždycky může být hůř, aby mohlo být ještě hůř.

Motto 2: Když začínáte závod ve výšce 1400 m n. m a cíl je na hladině moře, tak je to vlastně z kopce.

Jako vždy i tento závod začal týdny a měsíce před vlastním ostrým startem. Za ty roky jsem se už setkal s kdečím, ale tentokrát byla příprava povinného materiálu výrazně náročnější než na předešlé závody. Povinnou výbavu bylo nutné doplnit materiálem pro pohyb na ledovci, což obnáší boty s vibramem (pořadatel nekompromisně požadoval s drážkou na rychloupínací mačky), mačky, cepíny, lano. Vše je samozřejmě nutné minimalizovat co se týče hmotnosti, tak poptáváme všechny naše kamarády a hledáme nejvhodnější kombinaci, abychom stáhli gramy na minimum. Kromě další klasické výbavy na kajak, raft, canyoning, běh, slaňování, jumarování, požadoval pořadatel tentokrát i certifikáty, které měly oficiálně se štemplem dokladovat, že jste zdatný kajakář, horolezec, plavec. Závod ukázal, že moc dobře věděli, proč to chtěli. No a doktor nám musel potvrdit papír, na kterém byly vypsány všechny disciplíny Adventure Race, a že jsme schopni je absolvovat, aniž bychom u toho umřeli. Kdyby doktor býval byl tušil….. asi by nic nepodepisoval…

23

Do střediska závodu francouzského L Argentiere se náš tým ve složení Kristýna Skalická, Filip Šilar, Pavel Paloncy a já dostává ve středu a po menší mapové dohledávce začíná obsazovat naše dočasné ležení v pronajatém apartmánu. Další den bereme všechny části povinné výbavy a vyrážíme do centra závodu, kde probíhá průběžně kontrola povinné výbavy všech závodníků. A ta je docela drsná a nekompromisní. Hodnotí se naprosto vše, od věcí, které by našinec pochopil, jako že mačky pasují na boty a drží, až po takové věci, jako je hodnocení vaší fleecové mikiny z hlediska gramáže, která je předepsaná pořadatelem. U kontroly povinné výbavy na ledovec pořadatele přesvědčujeme, že naše černé lano je opravdu dynamické, že to není žádná statika a borec to nakonec uzavře dvěma českými sprostými slovy, která se zjevně naučil u naší lezecké komunity (nic víc česky neuměl) a lano nakonec schvaluje. Nakonec jsme vším prošli a začínáme tedy chystat materiál na závod do předem připravených boxů a barelů. Bohužel váhové limity boxů jsou velmi nekompromisní a tak musíme postupně vyřadit spoustu oblíbených jídel a tekutin. Hlavně mě mrzí, že jsme byli nuceni vyhodit skoro všechny birely a coly.

V pátek odpoledne začíná oficiální zahájení závodu v místním kulturním domě. Je představeno všech 75 týmů z celého světa, dostáváme startovní čísla a navečer závod oficiálně startuje krátkým prologem, čímž je městský orienťák. Tam se nám podaří minout jednu kontrolu a tak do hlavního závodu druhý den budeme vyrážet se ztrátou cca 25 min. Což je na jednu stranu dost, ale na druhou je to prd v tak dlouhém závodě. Jdeme ulehnout ke krátkému spánku.

V sobotu vstáváme již kolem půl třetí tak, abychom stihli neoficiální start ve 4 hod. na krátkou MTB etapu, která v podstatě znamená pouze přesun na ostrý start do hor. Na louce u horské chaty všechny týmy nechávají své bajky a přezouvají na první trekovou etapu, která nás zavede až na ledovce. Oficiální start závodu je v 6:00, kdy vybíhá nejlepší tým a následují další ve 2-minutových intervalech podle pořadí z včerejšího orienťáku. Tady je nutno vysvětlit, že mapy závodníci dostávají postupně během závodu a tak jsme první mapu dostali až po startu závodu. Do té doby to pořadatelé drží pod pokličkou. Další důležitá skutečnost je, že součástí výkladu mapy je tzv „Road book“, což je kus papíru, kde je občas vepsáno kudy máte jet a občas taky kudy ne. Také jsou v road booku zaznamenány všechny změny. No a tady je začátek naši achilovy paty, jelikož road book není psán úplně jasně a některé týmy s tím mají nemalé problémy. No a my s tím měli problémy větší než menší.

22

Jednoduše řečeno jsme z roadbooku nepochopili že kontroly 1,2 a 3 jsou zrušeny a jde se přímo na kontrolu 4. Kdyby ti pitomci napsali přímo, že je to zrušeno, ale to ne. Taky jsou v mapě původní kontroly zaznačeny jako by se nechumelilo. Tato fatální chyba ve výkladu změny trati zapříčinila to, že jsme vesele pelášili asi 2,5 hodiny na kontrolu č. 1 do výšky cca 2700 m, kde jsme však našli pouze jeden kolumbijský tým, který umí číst roadbook asi tak, jako my. Poté co nám to došlo mě začalo oblévat horko a zima zároveň, jelikož mi bylo jasné, že jsme tímto podělali celý závod. Začali jsme tedy sbíhat zpátky dolů do depa. Po další asi 1,5 hod jsme byli tam, kde závod startoval a my začínali v podstatě znova. Už po půl hodině jsme v protisměru začali potkávat první týmy, které se vracely z ledovce dolů do depa. Každému druhému jsme museli vysvětlovat, proč jdeme nahoru až teď, když oni už jdou dolů. Od některých jsme si vyslechli slova útěchy, od některých slova povzbuzení – vždyť je to teprve začátek závodu. Někteří neříkali nic, ale jako by tím říkali – ti jsou odepsaní. Než jsme se z toho šoku vzpamatovali, tak jsme již vyběhli až na ledovec, tam se přezuli do těžkých bot s mačkami, vzali cepíny a lano a začali stoupat. Po oražení koncové kontroly jsme začali scházet dolů s nadějí, že máme před sebou ještě 7 dnů, abychom napravili tento kiks. Přece se nerozbrečíme, i když nám do breku opravdu bylo. Těsně před depem jsme doběhli předposlední tým a tím se posunuli z 64. už na krásnou 63. pozici. V depu jsme přesedlali na MTB a jeli krátkou etapu na start další trekové etapy, která byla celá vložená a původně v itineráři vůbec nebyla. První část ještě zvládáme za světla, většinu běžíme a předbíháme týmy před námi frekvencí jeden tým za půl hodiny. Tak to by docela šlo.

Kecy. Nešlo. Tohle přece nejsou naši soupeři. Ti jsou už dávno někde před námi a my musíme makat, abychom se k nim propracovali. Přichází první noc. Tam, kde to jde, tak běžíme, tam, kde to nejde, alespoň simulujeme běh, no a tam, kde to nejde vůbec, simulujeme rychlou chůzi. Trek nás vede horami, až do výšek 2600. Je evidentní, že většina týmů kolem nás nevolí zrovna optimální postupy a dost bloudí, což poznáš podle toho, že světla čelovek jsou kolem nás rozeseta jak na hvězdné obloze a vytvářejí zajímavá pohybující se souhvězdí. Ještě v noci dorážíme do depa, sedáme na kolo a krátkou etapou se přesunujeme na další vysokohorský trek. Vůbec mi to začíná připadat, že budeme celý závod spíše šlapat po svých a moc se neprojedeme. Pravda se ukázala ještě krutější. Tento trek začíná docela atraktivním lezením a žumarováním přímo ve vodopádu. Bohužel se tam zablokovalo několik týmů a i když jsou tam dvě lana (jedno na tým), tak borec a borka ze sousedního týmu začnou panicky okupovat i naše lano, čímž výrazně zpomalují naše tempo v překonání této překážky. Nejvíc to asi odnese Kristýna, která se díky tomu musela zastavit na laně přímo uprostřed padající vody. Celí promrzlí se naštěstí brzy ohřejeme jednak slunečními paprsky a jednak stoupáním až k hranici 2700 m. Nebo to byla jiná etapa? Začíná se mi to motat. Jelikož jsem již staršího data vydaní, mám tentokrát silné výpadky paměti a některé zážitky nejsem schopen zařadit do správné etapy a pohybují se v mé mysli jen tak, bez časového určení, takže popis další části závodu Vám vylíčí Kristýna, tak jak si to v hlavě uchovala ona…

20

…5. trek – den, noc, nevím teď přesně, který to je .. Asi ten s krásnými výhledy, jezírky nahoře .. Ten, kdy asi po hodině jumarujeme osmimetrovým vodopádkem. Uprostřed se zasekávám. Ledová voda a to, že musím chvilku počkat, až přeleze holka z dalšího týmu, dělá svoje. Umírají mi ruce a odmítají dále se přitahovat. Dostat se nahoru mi pomáhá francouzský instruktor této disciplíny. Je to ten trek, kde si přeji lehnout na trávník a usnout na slunci.. Zpočátku nádherný, v noci pak nekonečný. Čeká nás ferrata a pak depo s povinným čtyřhodinovým odpočinkem. Přeji si, abychom došli co nejdřív do darkzóny a museli si odpočinout déle než čtyři hodiny. Sním o pětihodinovém spánku a čas utíká, ale depo se nepřibližuje.

6. ferrata – její absolvování je povoleno i v noci. Zpěněné peřeje řeky pod sebou moc nevnímám. Škoda, že je noc a není to pořádně vidět .. Doslova ferratu přeběhneme. Od spaní už nás dělí jen řeka. Hledáme místo s nejnižší hladinou a konečně se dostáváme do depa. Před námi jsou 4 hodiny pauzy. Ráno je mokré. Vlastně celý den bude mokrý. Začínáme pseudo-canyoningem neboli scházením korytem řeky a přelézáním skalek na jejím břehu. Tímto způsobem se dostáváme až k depu s rafty.

7. raft – fakt jsem nečekala, že nás pustí na takovou vodu. Kluci říkali, že to bude asi s instruktorem. Není. Přestávám se divit všem papírům a potvrzením, která od nás před startem požadovali. Voda je divoká, ale myslím, že nás to všechny baví. V jednu chvíli se čelo raftu, kde sedím já s Filipem, dostává pod vodopádek. Všude je voda. Hlavou mi bleskne, jestli se můžu nadechnout. Předjíždíme 3 týmy.

8. krátký trek – přechod ke kajakům, nemůžu si vzpomenout, jak vypadal

9. kajaky – poměrně divoká voda, asi 3x vyklopeni, jednou převráceni. Zažívám soukromých pár vteřin naprosté paniky, když se v plovací vestě dostávám pod převrácený kajak a nevím, kudy ven, protože mě s kajakem nade mnou unáší proud. Palonc s Filipem taky převrací a loví věci v řece. Zjišťujeme, že zahlédnout fotografa na břehu znamená výstrahu „teď to bude ostrý“.

10. trek – krátký, cca 3 hodiny. Výstup/prodírání se zarostlým svahem k depu s koly.

11. bike – v depu jsme večer, bike noční – několikahodinový výjezd k tunelu do výšky 2650 m. Začínám usínat, proto navrhuji lekce sprosté mluvy a cizích jazyků. Zabírá to. Pokračujeme testem hlavních měst, v čemž jsem naprostý looser. V tunelu se cesta láme a my sjíždíme serpentinami několik kilometrů. Přichází mikro a makrospánky. Nad ránem leháme vedle chodníčku a zabalena do spacáčku a NRCéčka se na hoďku a půl propadám do temnot.

12. trek – Ten s bunkry, kdy s námi jdou kousek Dan s Kolcem.. Jde nám to poměrně rychle (prý vypadáme i docela svěže). Dlouhé scházení a pak znova nahoru. Chvíli se mi jde dobře, pak jakoby na mě přišla nevolnost z výšky a změny tlaku, je mi mdlo, jsem jako kus hadru. Stahují se mraky, chvilku kape. Přecházíme několik sedel. Dlouhé scházení a nekonečné hledání poslední kontroly v řece. Během hledání usínám na různých místech. Vidím lišku. Svítí na mě očima. Po třech hodinách kluci nalézají kontrolu za pomoci jiného týmu. Spánek v depu.

13. bike – dlouhý výjezd po (ne)zpevněné cestě, tlačíme a přenášíme traverzovým chodníčkem přerušeným sesuvy. Po cestě se Palonc zmiňuje, že nám asi chybí jedna mapa… Kontrola na úžasném místě. Těm dvěma Francouzům na kontrole závidím jejich funkci, hned bych měnila! Vzala bych si knížku, občas zkontrolovala procházející týmy, jejihž hustota už poněkud klesla, pila čaj (jak já jim ten čaj závidím!) a zlomyslně jim oznamovala, že následující kilometr se jejich kolo nesmí dotknout země… Tak vysoko jsem s kolem v životě nebyla! Úmyslně píšu s kolem a ne na kole, protože na tento vrchol jsme si je museli vynést/vytlačit, ale za ten pocit to stojí! Teď už víceméně jen dolů. Miluju sjezdy! Ožívám a zaplavuje mě vlna adrenalinu. Zase je nádherně. Doufám, že si aspoň polovinu dojmů a té krásy budu pamatovat i po závodě. Sjíždíme, sjíždíme, sjíždíme. Bajkové traily! Ráj všech bajkerů! Co na tom, že občas padám … S mapou nás zachraňuje francouzský tým. Jsou to bajkoví démoni! Myslela jsem si, že mám docela morál a techniku, ale mám co dělat, abych jim stačila. Naštěstí na nás občas čekají a ve chvílích, kdy dochází na brodění, tlačení a přenášení kola, je „jejich žena“ ještě pomalejší než já. Padám z kola docela často a elasťáky berou definitivně za své.

19

15. kajak – Nahřívám se u ohně a nechci pryč. Naštěstí se rozednívá a vzduch se postupně otepluje. Kajak je celodenní, kluci musí docela často vylévat vodu z děravé lodi. K dalšímu depu se dostáváme navečer.

16. trek – krátký asi čtyřhodinový trek. Zase nám zakázali všechny normální cesty, takže zbývá jen… . Dereme se křovím do svahu. Už teď víme, že nestihneme limit a budeme nuceni zkracovat závod. Dostáváme se blízko civilizaci, vidím ceduli s pizzou! Sedíme u cesty a užíváme si pár minut blaha. Chuťové buňky tančí. Ta pizza nás hřeje ještě dvě hodiny. Zrada! To nemůžou myslet vážně! Jediná povolená trasa je potokem. Hlavně, že mám suché gore boty:-D Dobrá, budeme brodit. Fajn, namočím se po pas. Do háje! Zase! Příště si nenechám potvrdit, že uplavu 25 m!

17. depo – už je to tak, zkracujeme. Na přejezd ke zkrácené trase máme desetihodinové okno. Můžeme se vyspat, super…

…No a to už jsem zase já. Pepr. Už si zase něco pamatuji, a dokonce to dokáži časově správně zařadit. Po 4 hodinách spánku rychle balíme a přesunujeme se na bajku zkrácenou tratí na začátek další sekce původní trasy MTB. Bohužel na přesunu máme opět problém s pochopením roadbooku (v mapě tato část pro jistotu není vůbec) a tak se omylem dostáváme skoro do Monaka i když bychom tady měli být až zítra. Tady má Palonc štěstí, že nemám po ruce kudlu, jelikož bych ho asi dokonale vykostil. Ale ve třech by nás zase diskvalifikovali, takže daruji Paloncovi život. Nedokážu pochopit jak se může živit překlady, mimo jiné i návody k jaderným elektrárnám. No bůh nás ochraňuj. Čelem vzad a zpět na sever. Původně plánovaná trasa na 4 hodiny se díky zajížďce k Monaku a díky poslední části bajka, která se proměnila v oblíbené tlačení kola do velmi, ale velmi prudkého kopce protáhla na téměř 10 hodin. Poslední MTB etapa se většinou dala jet, což bylo pro nás velmi neobvyklé. Jet bajkovou etapu na bajku. Závěr před cílem však opět nastavil svou drsnější tvář a my pro změnu vedli kolo dolů. Následovala asi 20minutová dohledávka poslední kontroly a pak hurá dolů do posledního depa. Tam rychlé přezutí do tenisek, loďáky za záda a dolů k moři. Na pláži jsme se za rozbřesku raního slunce vydali na závěrečných 5 km kajaku na moři, což byla sladká odměna pro rozedrané nohy. Po obeplutí poloostrova Roquebrune na nás začíná dotírat jeden z dánských týmů. Na závěr tedy stupňujeme tempo a uhájíme konečné vydřené 24. místo.

Po vytažení kajaku na břeh mi dochází, že už je konec. V cíli jsou naši známí a vítají nás a mně těší, že už nemusím dál mučit svoje opuchýřované nohy, bolavá kolena a ukecávat je, aby se hnuly dál. I mozek je už několik dní spíše v nouzovém módu a bude mu trvat, než přepne na normální režim.

Děkujeme tímto firmám Adidas, Borcad, Elvac a Nutrend za podporu, bez které by nebylo možné tak náročný závod absolvovat. Hlavně výrobky firmy Adidas plně obstály v nejnáročnějším závodě na světě a často nás doslova držely nad vodou.

Doslov: Dva dny po závodě. Spím odpoledne a doháním spánkový deficit. Zvoní telefon. „Ahoj Dane. Jo jo, už vstávám. Jen co se obleču, tak jedeme dál. Vždyť závodíme.“ Dan nechápe, o čem to mluvím. Sakra. Dochází mi to. Jsem úplně mimo. Jsem doma a nezávodím. Mozek, ale stále jede v závodě. Tak už dost, už jsi opravdu v cíli.

Sepsali: Pepr Míl a Kristýna Skalická
Czech Adidas Terrex

Fotogalerie


Podobné články
Adventure race
17. 5. 2017 Petreček s BlackHill/OpavaNet přivezli ze Španělska „bramborovou“ medaili

Čtyři noci téměř bez spánku a v nohách přes pět set kilometrů v přímořské oblasti...

Celý článek
Adventure race
13. 2. 2017 Libercem se prohnala mrazivá 360tka

V sobotu byl v Liberci k vidění zvláštní úkaz. Ve ski areálu Vesec jste kromě běžkařů ve stopě...

Celý článek
Adventure race
1. 12. 2016 As much an expedition as a race – MS v AR Austrálie

Kdyby mi někdo před 5 lety řekl, že pojedu na mistrovství světa, tak bych mu...

Celý článek
Vaše Komentáře