OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Adventure race

Roman Šinkovský o kostarickém MS v Adventure race

V prosinci se v Kostarice uskutečnilo Mistrovství světa v Adventure race a oba české týmy tento vícedenní závod úspěšně dokončili.

– 850 km vzdušnou čarou = 1000 km na trati
– až 10 dní NON-STOP
– 25 zemí a 60 reprezentačních čtyřčlenných týmů (min. 1 žena)
– Trek, MTB, OB, kajak, raft, plavání, lezení, HighMountain, canyoning, coasteering, in-line, lanové aktivity
– 0 až 40 °C
– 0 až 3 400 m n. m.
– vlhkost až 90%

O silné zážitky se námi podělil Roman Šinkovský z týmu Salomon-Suunto/Nutrend/S21 (R. Šinkovský, M. Navrátil, P. Štryncl a R. Brožová).

Romane, po výhře na Czech Adventure Race bylo jasné, že se podíváte do Kostariky. Jak probíhaly přípravy na prosinec?

Přípravy byly hodně hektické. Museli jsme logisticky zvládnout odeslat několik desítek kil materiálu, speciální potravy a doplňků od Nutrendu. Řešili jsme nová 29´´ kola od Rock Machine, plánovali aklimatizační pobyt před závodem a samozřejmě i trénovali. Naštěstí závod byl až na konci sezony, takže jsme všichni v podstatě čerpali z tréninkových jednotek během celého roku. Na tak dlouhý a těžký závod stejně nějaká speciální fyzická příprava v posledním měsíci neplatí. Důležité je udržení zdraví, správné nažhavení a odpočinek.

2

Letos bylo na programu hodně “pádlovacích” etap, vyhovovalo ti to nebo bys raději měnil za MTB či trek?

Pádlování nakonec bylo z mého pohledu velmi příjemné. Měli jsme štěstí na počasí, kdy jsme se vyhnuli největším vedrům na přímém slunci při mořských etapách, dobře jsme dohledávali kontroly, udržovali jsme i poměrně svižné tempo a spíše jsme na ostatní týmy získávali. Obohacením byli krokodýli, kteří se vynořovali během nočního pádlování, a také etapa mezi v mangrovníkovém pralese, kde velkou roli (někdy i vabank) hrál silný odliv a příliv. V jednu dobu jsme zůstali uvězněni uprostřed džungle na bahnitém dně a museli jsme čekat několik hodin na příliv. Prostě neexistovala žádná jiná varianta. Nakonec jsme při těchto dlouhých kajakářských etapách odpočinuli chodidlům a mohli trochu osušit rozmočenou kůži.

Kterou etapu hodnotíš jako nejnáročnější?

Jednoznačně dlouhý trek (92 km). Ne svojí délkou, ale kombinací extrémně náročného terénu, nepřesné mapy a špatně umístěných kontrol. Během této etapy se u celého týmu začaly projevovat různé drobnější nebo vážnější zdravotní problémy, které nás následně i výrazně zpomalily. Sestup z hlavního horského hřebene byl naplánován téměř neprostupným terénem v bahnité džungli. Na sedm kilometrů dolů jsme potřebovali téměř sedm hodin, a to jsme šli po krátkém spánku a hodně svižně. Bohužel kombinace prudkých seskoků v nestabilním terénu, střídání bahna, vody a močálů se podepsalo na potížích s koleny a chodidly, které postupně narůstaly. Myslím, že byly i chvíle, kdy jsme si mysleli, že to nemůžeme v takovém stavu dokončit. Já sám jsem např. šel několik kilometrů v kopcích pozadu, protože jsme jednoduše nemohl ohýbat koleno a couvání byl jediný způsob, jak to aspoň trošku šlo. Radce zase napuchly nohy takovým způsobem, že dokončila tuto etapu ve vypůjčených crocsech. Zde se závod lámal pro většinu týmů, ale naštěstí jsme se dokázali semknout a tuto (ú)trapnou etapu dokončit. Zpomalení během tohoto treku však mělo za následek, že jsme nestíhali rafting bez dark zony, čímž se nám vzdálily týmy na 10-15 místě, se kterými jsme první polovinu závodu soupeřili.

Potkala tvůj tým v závodě nějaká větší krize?

Ještě před startem jsme řešili poměrně zásadní problémy. Celníci nám nepovolili naše zásoby speciálních potravin den před závodem, takže jsme museli na poslední chvíli nakupovat vše z normálních supermarketové nabídky. Z mého pohledu se to ukázalo jako velká nevýhoda. Při tak těžkém závodě je rozdíl pokud jíte vyváženou stravu a nebo jen snickers a tortilly. A jinak během závodu jsme průběžně řešili několik krizí. Od protrženého pláště, přes již zmiňované zdravotní komplikace, po bloudění v nočním terénu. Myslím, že každý z nás si několikrát sáhl na dno a přemýšlel o smysluplnosti našeho bytí v daný okamžik. Letošní ročník byl opravdu extrémně náročný, vždyť vítězný tým přetáhl plánovaný čas vítěze o více než jeden den.

Jak těžký byl závod po navigační stránce? Museli jste hodně mapovat? Vyskytl se v této souvislosti nějaký větší problém a zdržení?

Náročné byly některé trekové kontroly především v noci. Bylo to asi kombinací narůstající únavy, horších map a sporného umístění některých lampionů. Pořadatelé také záměrně vymazali některé sekce v mapě, což mi přijde na úrovni tak náročné akce v tak složitém terénu hodně sporné.

V čem byla Kostarika nejzajímavější? Co ti ze závodu nejvíce utkvělo v paměti?

Celá koncepce závodu „From boarder to boarder, from coast to coast“ byla skvělá. Já jsme si hodně užíval náročné MTB sekce a již zmiňované kajakářské etapy. Navíc jsme se pohybovali uprostřed opravdové divočiny. Krokodýli, jedovatí hadi, opice, lenochodi, papoušci nebo leguáni celému závodu dávali zase úplně jiný rozměr. Určitě jedinečná byla nejdelší lanovka na světě, kde jsme se řítili rychlostí kolem 130 km/h pralesem. Skvělým zážitkem byl také rafting na jedné z nejhezčích řek na světě – Pacuare.

Jak výsledek (19. místo) s odstupem několika týdnů hodnotíš? Převládá spokojenost?

Samozřejmě během první poloviny, kdy jsme se pohybovali v první desítce jsme byli v euforii. Postupný propad až na 19. místo je ovšem stále velkým úspěchem, především v kontextu extrémnosti závodu a problémů, kterým jsme museli čelit. Konečný výsledek je ale stejně jen číslo, nejdůležitější je vlastní prožitek a posunutí osobních limitů zase o kus dále. Otázkou pro mě osobně je, jestli už to posunutí není za hranou.

Jak pravděpodobné je, že se letos na podzim ve stejném týmovém složení podíváte na MS v Ekvádoru?

Myslím si, že Ekvádor bude ještě brutálnější, hlavně co se týče nadmořské výšky. Již letos museli pořadatelé evakuovat vrtulníky některé týmy při přechodu horského masivu kolem 3500 m n. m. z důvodů akutní vysokohorské nemoci. V Ekvádoru povede trase až k 5000 m n. m., což při extrémním vypětí, únavě a rychlých výstupech bude opravdu problém. Nemá smysl tam jezdit bez potřebné aklimatizace v Evropě kolem 4000 m n. m. a následně i v Jižní Americe. Takto časově neomezeně mohou fungovat jen týmy, které fungují na profesionální bázi. Amatérské týmy prostě nemají šanci a jezdit na takový závod jen na výlet, je z mého pohledu zbytečné. Určitá šance naší účasti tu je, ale v tuto chvíli se chceme především soustředit ve stejném složení na Mistrovství Evropy v Turecku v dubnu a na CZAR v srpnu.

Velký dík za rozhovor a hodně zdraví a síly do dalších závodů!



Podobné články
Adventure race
17. 5. 2017 Petreček s BlackHill/OpavaNet přivezli ze Španělska „bramborovou“ medaili

Čtyři noci téměř bez spánku a v nohách přes pět set kilometrů v přímořské oblasti...

Celý článek
Adventure race
13. 2. 2017 Libercem se prohnala mrazivá 360tka

V sobotu byl v Liberci k vidění zvláštní úkaz. Ve ski areálu Vesec jste kromě běžkařů ve stopě...

Celý článek
Adventure race
1. 12. 2016 As much an expedition as a race – MS v AR Austrálie

Kdyby mi někdo před 5 lety řekl, že pojedu na mistrovství světa, tak bych mu...

Celý článek
Vaše Komentáře