OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Adventure race

Rozporuplná Patagonian Expedition Race 2016

Po dvou účastech na Patagonian Expedition Race v roce 2011 a 2012 s narychlo poskládaným týmem, kdy jsme ani jednou do cíle nedojeli, jsem hodně zvažoval, jestli se vydat do Patagonie i letos. Na jedné straně jsem tady měl “rozdělanou práci”, na druhé straně, takové zklamání jsem již nechtěl opakovat. Tentokrát to ale bylo jiné. Neskládali jsme narychlo tým, jen jsem doplňoval stabilní, fungující finský tým s dobrými výsledky a dlouholetými zkušenostmi z expedičních závodů a zhruba jsem věděl, o koho jde. Jenže měsíc před závodem se jeden z nich zranil, tým narychlo doplnil Ken z Kanady, se kterým jsme nikdo nikdy nezávodili a byli jsme zase tam, kde dřív – skládáme nový tým: Juha, Riita, Ken a já.

Nebylo třeba malovat Zemana na zeď – Juha jako kapitán měl vše perfektně připravené, dotažené detaily. Ken měl taky za sebou spoustu zkušeností. Já jsem přidal svoji navigaci a zkušenosti z Patagonie z předchozích let a Riitta – ta závodila snad už všude. A tak několik dní před závodem jsme se všichni setkali v Punta Arenas, na pobřeží Magalhaesova průlivu a prošli si klasickou předzávodní procedurou – prověřit, že máme vše, že vše funguje, jak výbava, tak my. K tomu se snažíme se dozvědět co nejvíc jeden o druhým, jak kdo reaguje, co kdo má za sebou, jaké má zkušenosti. Skupinová dynamika skutečně funguje, je to den ode dne lepší. Mezitím si ještě na dvě hodiny půjčujeme kajaky, zkoušíme se “sjet” do dvojic, vyzkoušet si záchranu. U toho se kolem nás prohání pár delfínů, o den později už na závodní prověrce nám naopak společnost dělá lachtan.

A pak to přišlo – dozvěděli jsme se trasu. Zhruba odpovídá tomu, co jsme čekali, ale stejně, když to teď vidíme délky napsané černé na bílém a hlavně zakreslené v té mapové omalovánce a k tomu Stěpanův komentář (stavitel trati), tak nám postupně dochází, co to bude zač. Máme, co jsme chtěli, čeká nás:

  • 34 km trek
  • 272 km MTB
  • 76 km trek
  • 110 km MTB
  • 6 km kajak
  • 56 km trek
  • 17 km kajak
  • 41 km trek

Tohle jsou čísla, ale tvar trasy byl daleko zajímavější. Start přímo u majáku Faro Dungenes, tam kde Atlantik ústí do Magalhaešova průlivu, trek po pobřeží, pak dlouhý bike na západ podél hranic s Argentinou, trek na západ až ke Fiordo Ultima Esperanza (fjord poslední naděje). Byl to vlastně takový klasický coast to coast. 300 km a 6 hodin v autobuse na start, kde jsme vystoupili…a málem nás to odfouklo.

DSC_8098

 

Přesně v 8 ráno startujeme. První trek je ve srovnání s ostatními skoro zadarmo, nejprve po pláži, v písku, pak po kamenech, nakonec i po cestě kolem těžebních stanic zemního plynu, ale s batohy a proti větru to vydá na solidních 6 hodin. V depu jsme na 4. místě, pár minut za favorizovanými GODZone, pohoda. Tady jsme se měli poprvé potkat se svou trekovou bednou, ale nikde nic, prý na dalším treku. Na můj vkus se v depu ploužíme jak lemry, ale vyrážíme a postupně začínáme šlapat proti větru. Navigace je triviální, soustředíme se čím dál víc na boj s větrem, s Juhou jsme připraveni tahat, ale velice rychle místo Riitty taháme Kena. Po 30 km už ani netaháme, už jen leží na zemi a poprvé navrhuje, že bychom mohli pokračovat jen ve třech. Naprosto to přecházíme a nakonec se dohodneme na dvou hodinách spánku. Před devátou večer sedáme zase na kolo, teď již v naprostém bezvětří. Mám pocit, že nás muselo předjet nejmíň milion týmů a musíme být úplně poslední. Je třeba do toho šlápnou a ukousnout co největší část z této monstrózní etapy.

Ovšem situace se neustále opakuje – tahám Kena, až najednou buď něco zahuláká, zastaví a lehne nebo jen guma praskne a Ken lehne. Na 86. km, u naší první zásilky s jídlem opět tři hodiny spíme a ztrácíme tak drahocenný čas. Zvedáme se, pár hodin rozumně jedeme, ale po chvíli se vše vrací do starých kolejí. Jedeme pomalu jak České dráhy při výluce, neustále zastavujeme a tahačka je už tak zkrácená a zauzlovaná, že za chvíli se snad budeme dotýkat koly. Je to namáhavé hlavně na bednu, protože to vůbec neubíhá, nemakáme, jak jsme zvyklí. Zůstáváme ale pozitivní a Juha jako pravý kapitán na každý Kenův nářek, že něco nejde reaguje s železnou pravidelností: “We’ll manage.” Prostě to zvládneme.

Na posledních kilometrech se konečně rozjíždíme a pomalu nastupuje druhá noc. Juha zapřahá Kena, já Riittu a teď to je konečně jízda. Vůbec nechápu, jak to Riitta zvládala – táhlé kopce, prudké sjezdy i zatáčky, kluzké rošty přes potoky, to vše ve tmě na gumě krátké jak kravata. Těsně před depem předjíždíme Němce a jdeme na tři hodiny spát. Ještě za tmy ukrajujeme posledních kilometry a předjíždíme další dva týmy. V 9 ráno, po nějakých 49 hodinách vyrážíme na první pořádný trek. Po trekové bedně opět ani vidu ani slechu, nemáme spoustu věcí, např. karimatku, jídlo jen na 20 hodin, ale prostě si s tím nějak poradíme.

Fotogalerie

Začátek nám krásně ubíhá, tady by se to dalo tak krásně smažit, že to skoro nevypadá ani jako Patagonie. Opět zastavujeme, ale jdeme přesně a docházíme 5. tým, kanadské Mind Over Body. Moc tomu nerozumím, mám pocit, že jedeme pomalu jak parní válec, suneme se pomalu jak ledovec a přesto docházíme další týmy. Postupně se prostupnost mění na klasickou patagonskou – popadané stromy, nevyzpytatelný močál, neprostupné mlází a mapa jak omalovánka. Dlouhý postup údolím vůbec neubíhá, občas lezeme přes nějaké kameny, až Ken rezignuje a jdeme opět spát. Je devět večer a plýtváme tak drahocenným světlem, ale jsme rádi, že pokračujeme. V noci se orientujeme jen velmi těžko, moc se neposouváme, a tak jdeme radši zase spát. Vyrážíme do druhého dne a pomalu nám dochází jídlo. Kolem poledne se škrábeme na nejvyšší bod tohoto treku s příznačným názvem Paso Hambruna (Hladové sedlo). Máme první ostřejší debatu, kdy Ken chce opravdu vzdát. Jenže, ono ani není kam vzdát…do depa to máme dalších 28 km a v tomhle terénu to může být ještě pekelně dlouho.

Dlouhé hodiny se střídavě prodíráme vegetací kolem řeky, jdeme řekou nebo se škrábeme z koryta řeky, abychom obešli divočejší části. Opět se stmívá, jsme na treku již 36 hodin a zcela bez jídla. O půlnoci se budíme naprosto hladoví a rychle postupujeme otevřeným močálem. Hodiny ubíhají, jdeme pomaleji a pomaleji a počasí se výrazně horší. Déšť, vichr, kroupy, řeka a kilometry neprostupného klestí, hodiny ubíhají a je mi strašná zima jak jdeme pomalu. V poledne v depu – po 51 hodinách! Ládujeme do sebe naprosto vše a rozvažujeme, jestli stihneme urazit 110 km na kole, abychom stihli kajak ještě před noční dark zone (v noci se nesmí pádlovat na moři).

A pak nám Ken oznámil, že dál nejede, protože nemůže sedět na kole. A to je vlastně konec. Navrhovali jsme spoustu řešení, nápadů, marně, nepřesvědčili jsme jej. Byl už rozhodnutý. Už se mu to v hlavě zlomilo a vidina dalších 4 dní závodění byla pro něj moc. Seděli jsme jen tak ve stanu a…prázdno, naprostá bezmoc. Najednou jsem nevěděl, co dělat. Do té doby jsme měli jasný cíl. Náš cíl byl cíl. Najednou se rozplynul a nebyl. Po počátečním otřesení jsme zhodnotili, že nejlepším způsobem, jak se odtud dostat, bude stejně jet na kole, a tak jsme vyrazili do Puerto Natales. Potkalo nás asi to nejhorší počasí a v kombinaci s tím, že hlava už věděla, že nezávodíme, najednou nás nic nedrželo v pohotovosti. Promrzali jsme, motali se, ale dorazili.

A pak jsme si tenhle kalich hořkosti vypili ještě několikrát. Až po tom, co jsme skončili, začal závod utvářet své hrdiny. Kajak byl pozastaven, a tak bychom měli 24 hodin na odpočinek, stejně jako další týmy, které zvládly 110 km na kole. Japonský kapitán Masato Tanaka, měl ošklivý pád na kole, zlomil si nos, žebra, bůhví co ještě, dostal límec na krk, ale pokračovali v závodě dál…dalších 5 dní! Jason Magness, kapitán od Yogaslackers absolvoval poslední dva treky s velkými problémy s kyčlí, britští Godzone měli problémy od začátku a trvalo jim 3 dny než se dali do kupy…

 

Pak přijdu na hostel, a dozvím se, jak to Jágr všem zase natřel, jak se Japonci vysekali, jaký problémy všechny týmy měly…a přitom pokračují. A pak si vzpomenu na nás. Škoda mluvit. Věřil jsem nám, bohužel to nebylo, jak jsme si představovali. Ale není vše negativní. Dostali jsme se na úžasná místa, Juha s Riittou jsou naprosto výborní a také jsme měli stejný cíl. Někde v půli závodu jsme si Juhou říkali, že pokud tento závod dokončíme, bude to mít pro nás obrovskou vnitřní hodnotu. Neustále jsme balancovali na hraně, bohužel po čtyřech dnech už jsme to neubalancovali.

V adventure racingu existují pravidla. Některá psaná, jiná nepsaná. Každý závod je jiný a v principu je to jedna velká improvizace. Je to týmový závod a tak jsme často svědky situací, kdy se prostě jeden nebo více členů neuvěřitelně kousne, aby prostě dokončili jako tým. To se u nás nestalo, zvítězilo okamžité pohodlí nad týmovým úspěchem.

Naposledy? Naposledy v Patagonii určitě nejsem, tahle oblast je úžasná. Spíše bych si tipl, že tento závod na dlouho je naposledy. Vzhledem k chaosu, organizačním problémům i aroganci hlavního pořadatele ke všem ostatním pořadatelům je čím dál obtížnější jej zorganizovat. Tentokrát to trvalo tři roky od předchozího závodu. Ale pravděpodobně ani tohle nepřeváží tu majestátní a magickou krajinu a až/pokud se jej podaří znovu zorganizovat, týmy zase přijedou.



Podobné články
Adventure race
17. 5. 2017 Petreček s BlackHill/OpavaNet přivezli ze Španělska „bramborovou“ medaili

Čtyři noci téměř bez spánku a v nohách přes pět set kilometrů v přímořské oblasti...

Celý článek
Adventure race
13. 2. 2017 Libercem se prohnala mrazivá 360tka

V sobotu byl v Liberci k vidění zvláštní úkaz. Ve ski areálu Vesec jste kromě běžkařů ve stopě...

Celý článek
Adventure race
1. 12. 2016 As much an expedition as a race – MS v AR Austrálie

Kdyby mi někdo před 5 lety řekl, že pojedu na mistrovství světa, tak bych mu...

Celý článek
Vaše Komentáře
  • MichalN.

    Masakr! Takový závod by mohli udělat i v Norsku nebo někde v Rusku :D