OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Adventure race

Slovinsko 2014: Těžce na pohodu

Hvězdy září, až z nich bolí oči. Vlhká tráva chladí pod zády a celým depem se nese vzrušený hovor ostatních týmů, který vnímám jen napůl. Z boku se ke mně tiskne rozehřáté dívčí tělo a pomáhá mi na pár minut usnout…

Slovinský Adventure Race je prostě povinnost. Krásná příroda, umírněný časový limit 50 hodin, spousta disciplín. Letos navíc zásadní změna, mapy dostaneme až ráno, takže žádný předstartovní stres. I když … na předvečer závodu Slovinci připravili alespoň rozřazovací městský orienťák. Takže v houstnoucím šeru předstírám protahování a sleduji zbytek svého týmu. Letos jedu s kompletně cizí posádkou, to je vždycky risk.

Martina Š. znám aspoň z doslechu. Je to tatík od rodiny, takže na bolest a utrpení musí být zvyklý. Navíc dokončil pěšky závod na tisíc mil; buď má tedy železnou vůli, nebo absolvoval částečnou lobotomii. Ale co, je to vlastně jedno, obojí je na závodech AR výhodou. Martin N. je větší záhadou, údajně orienťák a dobrý, což se bude hodit. Pochyby mám naopak s Luckou. Třicetikilová drobounká blondýnka s ohonem až po zadek a očima, v nichž by se utopil středoškolský fotbalový tým, připomíná ze všeho nejvíc vyplašeného kolouška. Vhodný materiál na maturitní večírek, u extrémního závodu si tak jistý nejsem.

Devítka, start“, přeruší mé rozjímání startér. Tenisky zakvílí na asfaltu a ze mě a Martina je jen rozmazaná čára na cestě k první kontrole. Jsem rychlý, jsem silný, vidět mě Usain Bolt tak zahodí tenisky a vrhne se na petanque. Tyhle optimistické vize naráží během následujících desíti kilometrů ostrého běhu na krutou realitu. „Přidáme?“, zazní zepředu. „Jasně“, hlesnu bez nadšení. Je mi jasné, že za pár minut vyzvrátím plíce a pojedu domů. V bedně…

2

Na azimut!

Ráno to vidím veseleji. Úvodních 1500 metrů plavání jezerem dávám v příjemném poklidu, i na kolo vyrážíme v tempu, které mi vyhovuje. Obklopen karbonovými speciály se cítím jako myslivec na Tour de France, můj skoro čtrnáctikilový Appache je stroj určený spíše k prorážení překážek než dynamické jízdě. Letos mají navíc cyklistické části poměrně monotónní schéma, z údolí vyšplhat strmou polňačkou vždycky až na vrchol a znovu ostře dolů. Zopakujte třicetkrát a posuňte se k další disciplíně. Zkušebně zapojuji tahačku a tahám největší kopec široko daleko. Výsledkem jsou rudá kola před očima a masivní nutkání zvracet. Už nejsem silný, ani rychlý a navíc se bojím, že to je dost vidět.

Myslím, že bychom měli pokračovat na hřeben“, volá odkudsi z neprostupných smrčků Martin Orienťák. Při prvním treku se zasekáváme hned po několika málo kilometrech, orienťácké postupy „projdeme přímo čímkoliv jakkoliv“ mají i své slabiny (Mimochodem, to je nějaké OB přikázání, ignorovat za každou cenu dostupné cesty či pěšiny?). Motáme se na místě už dobrou půlhodinu a já si krátím čas přemýšlením nad tím, jak by bylo šikovné vytáhnout oběma mapařům střeva rozžhaveným pohrabáčem přímo z břicha. „Přestaň se culit jak jezulátko a šlapej“, šťouchne do mě popuzeně Lucka a odstrčí se tak přímo ze svahu. Ignoruji nadávky a vzteklé výhrůžky, kterými doprovází snahu zbavit se jehličí a hlíny všude pod oblečením a s nadhledem vyrážím kupředu. Máme za sebou dobrých patnáct hodin závodu a držíme velmi slušné tempo.

3

Frajeři si rezervy nenechávají

Představte si tichou noční krajinu. Hory zalité měsíčním světlem, nikde nepípne ani ptáček, jen vítr tiše šumí. A do toho se z dálky ozývá řinčení, praskání a pravidelný zvuk mučeného kovu. Chrup chrup chrup. „Marťas, víš o tom, že ti přibržduje kotoučovka?“, ptám se nesměle. „Jo. To je horkem, když jedeme moc rychle, tak se kotouč rozžhaví a zvětší bržděním“, zaznívá odpověď. Chvíli tupě koukám před sebe, radši mlčím. Asi nemá smysl zmiňovat, že už hodinu stoupáme hlemýždím tempem do kopce a na brzdách už dávno sedí prach. Pikantnější je to o to víc, že Lucce pro změnu zadní brzda brzdit přestala, takže z kopců jezdí stylem „sáhneš na brzdy a jsi druhá“. Pokračujeme. Chrup, chrup, chrup…

Hele, máme patnáct minut se tam dostat“, zní finální rozsudek. Pořád na kolech, noc je v plném proudu a nám dobíhá jeden z mezičasů. Tříkilometrový tunel skrze horu slibuje ušetřit pěkných pár kilometrů šlapání a je za něj i hrst bodů, jenže je někde proklatě daleko ve tmě. Ozve se simultánní cvaknutí pedálů a od zadních kol odstříkne asfalt. Tempo narůstá, nervy také, bude to nachlup. V posledních dvou třech kilometrech nás navíc předjíždí vojenská Avie, organizátoři se zjevně chystají kontrolu sklidit. „S přehledem, máme ještě tři minuty“, glosuji přezíravě hned poté, co u temného vchodu do skály znovu nastartuji plíce. Lucka, která přijela pár vteřin po nás a nestihla nabrat dech, jen zasyčí. Co navíc čert nechtěl, minutu po nás ještě doráží veteránský (tak je označil jejich ženský závodník) tým organizátorů českého adventure race. (Měli i nějaké jméno, ale podobně jako u ostatních českých týmů připomíná účtenku ze sportovního obchodu, rezignoval jsem na snahu si jej zapamatovat).

Ztratil se nám mapař!

Uf, finále. Poslední ráno. Mám hodně rozporuplné pocity, dodržujeme sice plán jet na pohodu, ale možná až příliš. Nikdo nemá žádný zdravotní problém, nálada je optimistická, sil je dost, mapíme přesně, postupujeme s jistotou. Jen není nikdo, kdo by zavelel k pořádnému tempu a dokopal ostatní ho dodržovat. Nezkušenost a malá sehranost nás čtyř si tady vybírají svou daň. Navíc právě jdeme snad jedinou opravdu otravnou disciplínu závodu. GPS orienťák. Neskutečně otravných deset kilometrů po rovné čáře (nemáme v GPS mapu) od bodu k bodu, krze hustníky a všelijaký bordel. Plus tady furt někdo huláká, už aspoň hodinu. „Co je, borci?“, ptám se anglicky do ruda rozčileného zástupce tříčlenného týmu, který uprostřed louky přerušuje již dost ochraptělý křik. „Chybí nám náš operátor GPS. Nějak jsme se dohádali, sebral mapu i GPS a zmizel, asi před hodinou a půl“, vysvětluje chlapík. Chvíli na něj nechápavě koukám, zároveň se snažím zachovat kamennou tvář. „To…to je špatné, řekl bych. Když ho potkáme, pošleme ho za váma“, odpovídám nesmyslně a radši rychle utíkám pryč. Doprovází mě opět trojhlasé halekání. „No, tak ten dostane pěkně přes hubu“, shrnuje výstižně naše myšlenky Martin.

Zbytek dopoledne už je rutina. Plavecká vložka v rybníce, nějaké ty kajaky, závěrečná kola. Do cíle dorážíme první s rezervou více než půl hodiny, ve výsledku nám body vystačí na příjemné sedmé místo. Navzdory novému a neznámému týmu jeden z mých nejpříjemnějších AR vůbec, byť u závěrečného grilování zahlodalo pomyšlení, že jeden dva týmy jsme ještě mohli zkusit stáhnout. Příště.



Podobné články
Adventure race
17. 5. 2017 Petreček s BlackHill/OpavaNet přivezli ze Španělska „bramborovou“ medaili

Čtyři noci téměř bez spánku a v nohách přes pět set kilometrů v přímořské oblasti...

Celý článek
Adventure race
13. 2. 2017 Libercem se prohnala mrazivá 360tka

V sobotu byl v Liberci k vidění zvláštní úkaz. Ve ski areálu Vesec jste kromě běžkařů ve stopě...

Celý článek
Adventure race
1. 12. 2016 As much an expedition as a race – MS v AR Austrálie

Kdyby mi někdo před 5 lety řekl, že pojedu na mistrovství světa, tak bych mu...

Celý článek
Vaše Komentáře