OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Ultratrail

Úspěch Petra Míla na Swiss Irontrail 2013

Myslím si, že někteří lidi potřebují mít v životě vždy určitý cíl, ke kterému se upnou a cesta, která vede k tomuto cíli, pak smysluplně naplňuje, někdy doplňuje, část jejich života. Cesta je pak mnohdy důležitější než samotný cíl. V mém případě byl cíl pro tento rok závod konající se v jihovýchodní části Švýcarska v oblasti Svatého Mořice a Davosu. Parametry závodu předurčovaly, na co se bude nutné zaměřit v přípravě. Délka 201 km, převýšení 11 200 m, trať až do 3000 m n. m. a průměrná nadmořská výška závodu 2100 m nad mořem. Na tomto podniku je možné si vybrat jednu z kratších tras na 141 km, 81 km a 41 km. Swiss Irontrail se řadí mezi nejtěžší běžecké závody Evropy a přesně něco takového mě nakoplo v článku o Nej Ultratrailech v Evropě od Sama Straky.

V prvé řadě bylo zapotřebí zblbnout pár dalších lidí, ať do toho nejdu sám. Zavolal jsem Pavlovi Paloncymu, který většinou kývne na každou, jeho slovy taškařici, a taky jsem počítal s parťákem Liborem Uherem. Ten však na konci června absolvoval operaci kolene, a tak z týmu vypadl. Po obvolání dalších 20-ti lidí bylo jasné, že s Pavlem pojedeme sami. No nic, alespoň se v autě nebudeme tlačit. Nakonec to dopadlo ještě jinak, jelikož si Pavel dva dny před odjezdem vymknul kotník a bylo vymalováno. Moje další obvolávání a přesvědčování lidí, jako že je zvu na fajn výlet, nikam nevedlo. Den před odjezdem bylo jasné, že se v autě nebudeme tlačit, jelikož pojedu sám. Společnost mi dělal akorát Jára Cimrman a jeho Dobytí severního pólu. Za což mu tímto děkuji. Také jsem nechal na poslední chvíli zajištění ubytování, ale podařilo se a díky kamarádce Evě (za což ji tímto taky děkuji) jsem měl v místě startu v Pontresimě zajištěný hostel na 6-ti lůžkáči. Nakonec se ukázalo, že to byl snad poslední volný flek v celé Pontresimě. Hostel je na místní poměry levný, na start to byl necelý kilák, jídlo super, rodinná atmosféra a osazenstvo půlky hostelu byli běžci z celého světa připravující se na závod. Na pokoji jsem spal s Rusy, kteří už běželi i Marathon des Sables a byli na bedně při maratonu přes zamrzlý Bajkal, Číňanem Allanem, který běhá Ultra po celém světě. Hned vedle na dalším pokoji byl Slovák Petr se zkušenostmi s 200 km Utra, Japonec Syogo , který nakonec skončil třetí atd. Prostě hostel byl naplněn super atmosférou, zážitky jednotlivých běžců z předchozích akcí a očekáváním akce následující.

Už doma v přípravě jsem dával do kupy povinnou výbavu a trénoval se vším, co budu mít v závodě v batohu. Ono toho nebylo málo: min 1 l vody ( v mém případě 2 l camel, mobil, čelovka (já ještě raději druhou náhradní), další 0,5 litru vody a 500 kalorií jídla pro případ nouze ( teoreticky jsme to měli mít celý závod nepoužité, a použít pouze v případě nouze), šálek na vodu, vrstva s dlouhým rukávem a dlouhý spodek, nepromokavá bunda a kalhoty (v mém případě Gore bunda a Gore kalhoty), čepice, rukavice, obinadlo, píšťalka, NRC folie, mapy, GPS tracker. V doporučené výbavě pak byly hůlky (u mě automaticky) a GPS s trasou. V propozicích u GPS bylo jasně napsáno „silně doporučujeme“ a dobře věděli o čem mluví. I když byla trasa většinou perfektně značená, byly zde úseky, kde prostě značení nebylo v délce třeba i 2 km. K tomu se pak přidá noc, mlha, vítr, déšť, teplota kolem 5 stupňů, nadmořská výška 2500 m, vaše únava a jste bez GPS totálně v prdeli. Za to dík Liborovi za půjčení a Pažoutovi za nahrání mapy a trasy do GPS pár hodin před odjezdem. Před startem jsem pořád řešil, jestli tu GPS vzít nebo ne (přece jen je to skoro 200 g navíc – a ono se na 200 km pronese každá maličkost), a nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si ji vyzvedl až v prvním depu, které předcházelo první noci. Systém závodu byl takový, že v průběhu tratě byly perfektně zásobeny občerstvovací stanice jídlem, pitím, na každé druhé stanici bylo teplé jídlo, teplý bujón apod. Také byly v průběhu závodu nachystána 3 depa, do kterých jsme si mohli poslat své věci. Já poslal náhradní boty, ponožky, oblečení a svoji stravu jako Magneslife, Sleha, chalvy a pod. No a do prvního depa taky GPS + náhradní baterky.

Na webu závodu také silně doporučovali aklimatizaci v minimální délce 5-ti dnů. Bohužel z pracovních důvodů v mém případě muselo stačit to, že jsem do místa závodu dojel večer dva dny před startem. Později jsem se dozvěděl, že např. vítěz závodu Andreas byl před závodem v Alpách celý týden. Druhý den se budím do deštivého dne s teplotou dole v Pontresimtě kolem 12-ti stupňů a vše vypadá dost ponuře. Jdu na snídani, kde se seznamuji se Slovákem Peterem a jedním Švýcarem a tak se domlouváme, že v rámci aklimatizace se projedeme po místních lanovkách. Součástí ubytovaní v hostelu je totiž free permicka na všechny druhy dopravy v okolí Svatého Mořice. A tak nejprve zdoláváme lanovkou vrchol třítisícové Diavoletzy, která bude zítra naším prvním vrcholem. Nahoře je silná vichřice s deštěm, vylézáme na 2 minuty ven a rychle zpět do restaurace. Do pytle, co tady budeme zítra nacvičovat? Do teďka jsem ještě uvažoval o odlehčené verzi povinné výbavy v podobě lehké pertexky a lehké pláštěnky (tak jako na Zugspitze Ultratrail). Dohromady asi 60 gramů. Teď už je ale jisté, že místo v batohu bude raději zabírat 400g Gore bundou Adidas Terrex. Nakonec to byla to dobrá volba, která mě několikrát v závodě zachraňuje před podchlazením. Následně se přemísťujeme do Svatého Mořice a lanovkou vyjíždíme na třetí vrchol závodu třítisícový Piz Corvatsch. Tady už přestalo pršet, ale větry vanoucí odzdola nás téměř nadnášejí. Tím naše seznamování s místním terénem končí a jedem zpět do Pontresimy. Poměrně slabá aklimatizace, která se mě ke konci závodu téměř vymstila. Kolem páté hodiny si jdeme do centra závodu vyzvednout startovní tašku se všemi proprietami a očekáváme kontrolu povinné výbavy. Vše probíhá rychle a hladce. Mě je akorát divné, že zde není ani žádný program, ani žádná kontrola povinné výbavy. No asi bude zítra před startem. Vůbec je to všechno takové strohé. Když to člověk srovná s atmosférou pasta party na Zugspitze Ultratrail, tak v tomto ohledu mají Švýcaři ještě co dohánět. Večer jdeme všichni na večeři v našem hostelu a já oceňuji vegetariánskou variantu jídla. Večer za rachotu deště dolaďuje každý svou výbavu a modlíme se, aby zítra bylo lépe. Jako vždy mám před startem dilema, jaké vzít boty a co obléct na sebe. Tentokrát jsem vybral boty Adidas Adizero xt4 a to se pro vývoj závodu ukázalo jako naprosto stěžejní krok. Měl jsem v plánu běžet v nich celý závod a v každém depu akorát vyměnit vložky a ponožky. Pokud by mi to nesedělo, pak na mě čekaly náhradní boty. Na sobě jsem měl dlouhé kompresní elasťáky a dlouhý rukáv Adidas Techfit. Na tom pak týmový dres. Celý závod jsem neměl potřebu se převléknout.

V pátek ráno se budíme dvě hodiny před startem, já dávám své oblíbené vločky, dobalujeme naše pingly a kolem čtvrt na osm vyrážíme ke startu. Avizovaný půlhodinový předstartovní brífing se smrskne do pár vět o tom, že dnes bude pršet, pak pršet a do toho bude foukat vítr. V sobotu by pak mělo být již docela slušně a bez deště. Následovaly nějaké slavnostní věty, kterým jsem již nepřikládal důležitost, a v 8 hodin jsme konečně vystartovali. K mému překvapení se tedy žádná kontrola povinné výbavy nekonala teď, ani v průběhu závodu. Po dvou kilometrech vidím první ceduli „200 km“, což znamenalo, že už nám chybí pouze 200 kiláků do cíle. Po celou dobu závodu jsem se vždy těšil na nové nižší a nižší číslo, které nám každých 5 km oznamovalo, kolik že to máme ještě do cíle. Jsem naprosto pevně přesvědčený, že kilometry v první půlce závodu byly výrazně kratší než kilometry v půlce druhé a Švýcarům se prostě asi prodlužovalo odpichovátko .

Po deseti kilometrech kolem řeky přibíháme pod Diavoletzu a stoupáme poprvé do 3000 m. V průběhu kopce se usazuji kolem osmého místa. Nohy jedou dobře, akorát plíce jsou takové nějaké tupé. Nahoru, kde samozřejmě prší a fouká, ale není to takové maso jako včera, dobíhám na šesté pozici, dávám teplý čaj a valím dolů. Předbíhám nějakého rakušáka, ale dole zase mě předbíhá jiný boreček. Když si mu postěžuju na opravdu hnusné počasí, tak on mi odpoví, že je ze Skotska a že počasí je super. Jo relativita. Přes údolí Bernina začínáme stoupat na další třítisícovku Pic Languard. Na začátku stoupání mě přebíhají další dva borci, jelikož jsem zrovna močil. A kdo chvíli močil, močí již opodál. Prostě už jsem je nedokázal dotáhnout. Jsem na osmé pozici, ti vepředu se mně vzdalují a já se zase vzdaluji těm za mnou. Zůstávám poprvé sám. Spodní partie je hodně do kopce a opět zjišťuji, že můj pajšl moc netáhne. Tak nahozuji úsporné tempo s vědomím cca dalších 35-ti hodin běhu. Nahoře se to otevře a docela položí, takže se dá slušně běžet. Vrchol přebíhám dokonce za krátkého svitu slunka a následný dlouhý travers je lahůdka, jelikož začínají být vidět okolní, téměř 4000 m vysoké vrcholy. Sbíhám dolů do Pontresimy, kde je první velká občerstvovačka, na které dokonce poznávám mezi diváky i mohutně povzbuzující šéfovou našeho hostelu. Tak začátek, kde na 35 km bylo 3000 m převýšení, mám za sebou. Následuje dlouhé 10 km mírné stoupání kolem řeky, na konci kterého mě dobíhají dva běžci. Jsou téměř 50 m za mnou, ale naštěstí jsem již u paty stoupání pod Piz Corvatsch a to mě zachraňuje. Vím, že mě nesmí docvaknout, jinak se chytí a už nepustí. Vyostřuji tempo a postupně zvětšuji vzdálenost mezi mnou a těmi dvěma za mnou. Přestává pršet. Nahoře v sedle ve výšce 2700 m už je nevidím ani na vzdálenost půl kiláku a tak rychle sbíhám do Sv. Mořice. Začíná pršet. Následuje kratší výběh do 2100 m a pak už jen klesání do Samedanu, kde je první depo s mými věcmi. Oceňuji vegetariánskou polévku, přidávám do ní rýži a zhltnu dva talíře na ex. Vyměňuji vložky do bot a ponožky, doplňuji tekutiny a další jídlo. Taky beru GPS a vyrážím. V depu vzdává jeden zcela vyčerpaný běžec, který byl přede mnou a tak se posunuji na sedmé místo.

Vyrážím kolem šesté hodiny večerní, mám do cíle 135 km, neprší a už je to veselejší. Po mírném stoupání kolem řeky se dostávám pod další výrazné stoupání. Začíná chcát. Ta procedura, kdy si musíte vybalovat bundu, aby jste ji zase za 20 minut balili do báglu mne moc nebere. Absolvuji ji však během závodu ještě alespoň 10-krát. Přece jenom je špatně, když jste na kost zmoklí a do toho fučí. No a pak je zas blbý, když nefučí a neprší a vy se máte pařit v bundě. Ze sedla 2500 klesáme dolů skoro 20 kiláků, během kterých se setmí, až do výšky 1050. Začátek klesání je orientačně docela v pohodě, ale dole kolem řeky před městečkem Bergun se najednou ztrácejí značky a do toho přišla slušná difuzní mlha. Viditelnost je cca 5m takže běžíte stylem slepce, který se dívá do blba. Občas to se mnou cukne, protože jsem na kraji stezky a tak musím trochu zvolnit. V této části jsem celý nadšený z krabičky jménem GPS, která okamžitě nalézá potřebné 3 satelity a bezpečně mi ukazuje směr. No nemít GPS tak tady ztratím minimálně půl hodiny. Což se taky stalo mladému borci z Francie, kterého potkávám na občerstvovačce v Bergunu. Vypadá jako vyplašený koloušek, moc neumí anglicky, ale snaží se mi vysvětlit, že by chtěl běžet se mnou, protože jeho GPS se mu pokazila a on dost bloudil. Dávám opět teplé jídlo, doplňuji pití a jídlo do báglu a vyrážíme oba. Ujišťuju ho, že může běžet se mnou, ale po kilometru mu do kopce utíkám. Nejsem taková potvora, ale při jeho tempu bych brzo usnul. Prostě si musí poradit. Naštěstí je značení tratě opět perfektní a jen dvakrát pro jistotu vytahuji GPS, když asi 5 minut nevidím žádnou značku. Vše je OK já na šesté pozici stoupám v noci a dešti do 2700 m sedla Tinzerhorn. Cestou taky míjím krásnou ceduli 100 km do konce závodu. V této chvíli mne také míjejí první tři závodníci z kratší trati 141 km, kteří vyrazili v 8 hodin večer z Samedanu. Rychle mě doběhnou a rychle se mi také plni sil ztrácejí. Čím jsem výš, tím víc se počasí zlepšuje, přestává definitivně pršet, ale teplota klesá. Najednou před sebou v dálce 1 km vidím několik čelovek. Neuvěřitelné. Super. Dohnal jsem je. Dokonce snad celé čelo, nebo jsou to ti z kat. 140km ? Pln euforie začínám zrychlovat, ale výška mne hned umravňuje a vrátí mé tempo do přiměřených intencí. Světla se přibližují a mě připadá jako by celá skupina 4 až 5-ti lidí stála. Čím víc se přibližuji, tím víc je mi jasné, že jsem mimo mísu. Nejsou to závodníci, ale nastavené statické čelovky před vrcholem sedla, aby ti ukázali správnou cestu v případě zhoršeného počasí. S poza horizontu se objevují další a další světla a přede mnou je neuvěřitelně nasvětlená bizardní scenérie světel v opuštěné měsíční krajině obklopené vysokými štíty hor. I když tam není žádný člověk, tak si najednou připadám jako bych sám nebyl. Běžec ultratrailu se často cítí docela osamělý, tráví hodiny a hodiny pouze sám se sebou. Někteří proto používají MP3 na vyplnění těchto chvil, ale já mám rád, když to můžu procítit jen sám se sebou a s tím co mne obklopuje. Ale tady jsem cítil, že nejsem sám, že to tady připravil někdo, komu na tobě záleželo, a byl jsem za to rád. Aby jsi se neztratil, nespadl do nějaké strže. Najednou jsem nebyl sám. Pohled z vrcholu sedla dál byl však ještě úchvatnější než ten na něj. Poměrně příkrou stezku ve skále lemovala řada asi 15-ti čelovek, na jejichž konci v dálce asi jeden kilometr byl zevnitř osvětlený červený stan. Vše ostatní bylo v naprosté tmě, jen nahoře už bylo jasné černé nebe s tisíci hvězd. Na chvíli se při tomto úchvatném pohledu zastavuji a snažím se ho vrýt do paměti, jak jen to jde. Když doběhnu ke stanu (což je další malá občerstvovačka) chválím místní pořadatele za tuto nádhernou část trasy. Oni se jen zahihňají a tak valím dál dolů 10 km do Savogninu, kde je další depo s mými věcmi. Po cestě mě začíná stahovat žaludek a hlavně střeva, tak musím čtyřikrát udělat technologickou zastávku a provést vyprázdnění – naštěstí jen spodem. V Savogninu vyměňuji vložky do bot, ponožky, doplňuji pití a jídlo. Dávám si opět vegetariánskou polévku s rýží a kolem 4 hodiny ranní vyrážím dál.

Mám před sebou 81 km. Hned po 3 kilometrech cesta odbočuje, a jakoby ubíhá zpátky dolů do města, až mně dovede dolů k řece. Už jsem dlouho neviděl značení, tak vytahuji opět GPS. Tři satelity naskakují ihned, přepínám na mapu, abych zjistil, že jsem úplně mimo trasu. Do pytle jak to? Obracím se tedy zpět nahoru a 15 minut vybíhám zpět k odbočce. Ano teď jsem opět na trase. Vytrhávám ze země falešné fáborky (nevím, jestli to někdo udělal záměrně nebo se prostě někdo sekl) a zabodávám je na cestu rovně ve správném směru trasy. Ztratil jsem asi 25 minut. Dobíhají mě další závodníci z kratší trasy a já se jich chytám. Při tomto stoupání do 2500 m mě zastihuje svítání a já dnes poprvé (pořád v Gore bundě) vychutnávám teplé paprsky slunka. Obloha je posetá pár mráčky a vypadá to na pěkný den. Je mi ale pořád zima a já pociťuji, že se mi dost zhoršilo dýchání. Evidentně jsem to přehnal, když jsem udělal ten zásek a snažil se to rychle dohnat. To se nevyplácí. Začínám sípat na plících, které jako by se zmenšily na polovinu. Borec, který jde se mnou, mne uklidňuje, že pak bude dlouhé klesání a že se mi to snad spraví. Nahoře v sedle je malá občerstvovačka a mě se dostává neuvěřitelná odpověď na můj dotaz na pořadí. Jsi třetí. Na otázku jak to, protože jsem byl pořád šestý, mi nedokázali odpovědět. Později jsem se dozvěděl, že ti tři závodníci přede mnou to vzdali z důvodu únavových selhání kotníků a kolene. Mísila se ve mně kombinace euforie z průběžného třetího místa s obavou, jestli to vůbec dokončím. Z kopce mě nic nelimitovalo a tak jsem všechno dost rychle sbíhal, po rovině jsem taky docela slušně pořád běžel. Jakmile se to ale zlomilo do kopce, začal jsem sípat jako stařec. Mám strach. Co když to přeženu? Co když se tady někde vybulím a chytne mě infarkt? Už mi taky není 20. Taky vím, že jsem bývalý astmatik. A také mi teď jasně dochází, že má aklimatizace na výšku byla naprosto komická. Běhat dlouho v těchto výškách chce prostě delší přípravu. Kopce výrazně zpomaluji a dávám zastávky jako bych byl v pěti tisících. Čím víc zpomaluji, tím častěji se začínám otáčet, jestli mě někdo dobíhá. A pokud mě dobíhá, tak v skrytu duše doufám, že to nebude někdo, kdo běží 200 km.

Sice za potlesku organizátorů, ale jako tuberák se doplazím do Zortenu, kde je poslední velké depo s mými věcmi. Vidím tam na zemi Thomase, což byl švýcarský běžec, který byl pořád přede mnou. Má dost opuchlý kotník a leduje to. Takže jsem doběhl druhého. Ptám se organizátorů po doktorovi. Nikdo tam není a tak jim vysvětluji, že potřebuji sprej pro astmatiky. Borec se na mě podívá, jestli to jako myslím vážně. Já že jo. Pak někde volá a říká mi, abych tady hodinu počkal, že něco sežene. To se ho zase ptám já, jestli to myslí vážně. Přece se nemůžu v závodě na hodinu zastavit. Nakonec tedy navrhne, že mi to sežene, dopraví na další občerstvovačku a ptá se, jestli se cestou někde nevybulím. Já ho ubezpečuji, že to určitě přežiju, i když si uvnitř vůbec nejsme jistý. Těch deset kiláků nějak přetrpím, naštěstí to je do kopce jen 300 výškových metrů a pak už můžu zase rovinu a z kopce běžet. Nakonec mi inhalátor podává nějaká holka ještě před občerstvovačkou v místě startu nejkratší trati 42 km. Dávám dva psuky do plic a po pár minutách je mi lépe. No snad to bude dobrý. Zbývá mi doběhnout už jenom 42 km, tj. jeden maraton. Dobíhám na další malou občerstvovačku a vzápětí za mnou dobíhá Thomas. Do kopce běží daleko lépe než já, ale na občerstvovačce se ale opět svalí na zem a už mu kotník leduje někdo z jeho týmu. Snažím se nezdržovat a vyrážím mírným stoupáním, kde střídám běh s chůzí do sedla ve výšce 2100 m. Tam mě opět dobíhá Thomas. Jakmile se ale rozběhneme z kopce, tak se naplno projeví jeho handicap. Pohled na jeho bolestí zkřivenou tvář je naprosto vypovídající. Musí trpět jako kůň a mě je ho neuvěřitelně líto. Naše oči se na chvíli střetnou a on se pokusí o úsměv, ale je to spíš grimasa. Uhnu očima, protože vím, že mu prostě uteču a že už se neuvidíme až do cíle. Hrozně moc si přeju, aby do cíle doběhl. Rychle se od něho odpoutávám a sbíhám poměrně svižně hluboko do údolí. Začíná být horko. Obloha je jako plech a vítr se vůbec nehne. Jaký to rozdíl oproti včerejšku. Dole na občerstvovačce se dozvídám, že na prvního mám ztrátu skoro 2 hodiny a za mnou se trápí Thomas. Taky se ale dozvídám, že ze zadních pozic neuvěřitelně zrychlil Japonec Syogo. No to bude ještě závěr. Teď mě čeká poslední velký kopec z 1300 m do 2700 m. Začínají se mi zase stahovat plíce tak dávám jeden šluk spreje do plic. Zabralo to výrazně méně než poprvé. Snažím se udržovat konstantní tempo a pořád se ohlížím za sebe. Začínají mě dobíhat další běžci z kratších distancí 141 km a 82 km. Už z dálky poznám podle jejich rychlosti, že to nebude nikdo z dvoustovky. Kopec je nekonečný a já se na něj drápu dvě hodiny. Vždy když mě někdo míjí tak se jich ptám jak je to za mnou a dostávám naprosto rozdílné informace od několika hodin až po ty, že cca 20 minut za mnou je někdo z dvoustovky. Na vrcholu horní stanice lanovky je malá občerstvovačka, ale já mám vody a jídla dost a většinou při běhu dolů vůbec nejím a nepiju. Tak sbíhám dlouhou nekonečnou sjezdovkou až do Arosy. Na začátku města vidím policajta vedle auta, jak mi tleská a huláká na mě, že jelikož jsem na druhém místě, tak mne autem dovede až na občerstvovačku. Připadám si fakt důležitě. Policajt jede v autě přede mnou se zapnutým majákem a já běžím za ním. Z auta něco huláká do megafonu a lidi kolem cesty tím pádem ví, že tady běží nějaký uchylák 200 km, tak mi tleskají a povzbuzují. Cesta městem je dlouhá a začíná mi to připadat trochu groteskní. Jsme již dole v Arose a začínají mě brát při běhu na asfaltu kyčle, takže přecházím v chůzi. Policajt jede tempem šneka stále přede mnou. Lidi na mě zahulákaj, že do depa je to už jen 500 m, tak se znova rozbíhám. Jsem rád, že jsem v depu a děkuji policajtovi za „pomoc“. Cesta městem byla značená, takže to bylo naprosto zbytečné. Akorát jsem se nechal tímto vyhecovat k většímu tempu a tím jsem se trochu zatavil. Nejhorší na dlouhých bězích je, když se necháte vyhecovat a vybočíte ze svého tempa. Vzápětí se vám to vrátí. Na občerstvovačce jsem si musel trochu rozhýbat kyčle a kolena. Doplnil vodu a jídlo a vyrazil na posledních 20 km.

Z Arosy to mírně stoupá až do 2100 m a pak už začal dlouhý závěrečný travers nádherného travnatého svahu, posetého alpskými chatami. Dobíhalo mě čím dál více lidí z distancí 142, 82 a teď už i nejkratší 42 km. Věděl jsem, že veškerá stoupání mám za sebou, a že kdyby mě teď z dvoustovkářů někdo doběhl, tak z kopce to dokážu osolit a určitě ho předběhnu. Na značce 10 km mi však něco přestalo hrát. Svah se začal stáčet doprava a hřeben hor před námi se najednou začal stále více uzavírat jako obrovská hradba. Začal jsem zbíhat dolů a přemítat v hlavě jestli tam opravdu nakonec nemělo být ještě jedno stoupání. Mapu ani GPS se mi ale už nechtělo vytahovat, abych neztratil ani minutu. Pořád jsem vyhlížel, jestli běžci, kteří jsou přede mnou (nyní už se kolem mne pohybovali desítky běžců všech tří kratších kategorií) odbočí doleva do údolí, nebo doprava nahoru. Do chevy. Doprava. Do prdele. Dobíhám k chatě kde je poslední občerstvovačka. Velký potlesk, ale mě je spíše k breku. Organizátor, kterého jsem viděl během závodu už na čtyřech občerstvovačkách a mám k němu už skoro citový vztah, mě poplácá po zádech, povzbuzuje mě pár větami, říká, že je to už je 600 výškových metrů nahoru a skoro mě z občerstvovačky tlačí do kopce. Dávám se tedy do poslední dřiny. Plíce mám v totálním kolapsu a lezu jak moja mamka (promiň mami). Krok za krokem. Když prostě půjdu pomalu tak to bude dobrý. Jen se už nesmím zastavit. 100 metrů pod vrcholem dávám čelovku, protože je už kolem 9-ti hodin a nic nevidím. Cesta nahoru je, alespoň pro mne, nekonečná. 30, 20, 10 metrů. Jsem nahoře. Značka 5 km už říká všechno. Je to pro mě skoro jako cíl. Zastavuji se na půl minuty, srovnávám tělo, uklidňuji plíce a začínám sbíhat dolů. Zezačátku mírně, ale ke konci dost prudce padám vstříc k překrásně nasvícenému Davosu. Teď už vím, že už to bude dobrý. Věřím si. Vychutnávám poslední kilometry. Divím se sám sobě, že ač přes oddělané plíce, mě mé nohy nesou stále docela slušně. Na nohy jsem v posledních kilometrech vůbec nemyslel, protože celá má mysl se zatěžovala problémem s plícemi. Sám jsem zvědav, jak budou vypadat, až sundám boty. Do města vbíhám před desátou hodinou a za chvíli již po 38-mi hodinách a 41 minutách vbíhám do cíle mého nejdelšího běhu života na druhém místě. Zastavuji a první na co myslím je, že už nebudu muset drtit svoje plíce a že už mají volno. Hned ke mně přicházejí organizátoři a závodníci kratších distancí a všichni mi gratulují. Na rameno mi někdo klepe a já se obracím, kdo že to je. Je to Němec Andreas, vítěz závodu. Gratuluji mu a on mně. Ptám se ho kolik hodin je v cíli a on se směje, že je tady teprve 30 minut. Posledních 20 kilometrů bojoval se svým kotníkem a kolenem a bál se že ho doběhnu. Měl realizační tým několika lidí, kteří mu hlásili, že ho na konci závodu značně stahuji a tak se musel taky dost žvejknout. A to jsme ani jeden nevěděli, že pouze 10 minut po mě na třetím místě doběhl Japonec Syogo.

Jsem v Davosu bez ubytování a tak rozhlašuji, jestli někdo nejede do Pontresimy. Zase mě poplácá Andreas po rameni a směje se, že tam jede s rodiči, protože tam jsou taky ubytovaní. Usedám tedy do jejich auta a jedeme hodinu a půl zpátky, tam kde to všechno začalo. Do Pontresimy. Do postele se dostávám o půl jedné v noci. Tělo bolí, nemohu usnout a zabírám až kolem půl druhé. Budím se do jasného dne a snažím se rozpohybovat svoje tělo. Rychle balím, jdu na snídani, kde mi gratulují a fotí se se mnou šéfové hostelu. Pak už rychle autem opět hodinu a půl do Davosu na vyhlášení výsledků. Užívám si pár minut slávy a teď už mě čeká další disciplína – 9 hodin cesty autem vstříc domovu.

Co říct závěrem o závodě. Moc si tady nepotrpí na pompéznost před a po závodě. Naopak v závodě by se pro vás organizátoři rozkrájeli a poskytují naprosto perfektní servis v průběhu závodu. Občerstvovačky jsou dvojího druhu, tzv. malé kde je vždy jonťák, voda, banány a nějaké to další studené občerstvení. No a pak velké, na kterých je hotový bufet teplých jídel, bujony, vegetariánská polévka, rýže, těstoviny, pečivo, koláče a cukroviny, čokoláda, gely, atd. Já osobně jsem od půlky závodu jel hlavně na banány a na sušené švestky, které mému žaludku docela seděly a šly protáhnout hrdlem. Taky jsem zhruba od půlky závodu do camelu lil jen čistou colu, kterou naopak v normálním životě vůbec nepiju. K mému překvapení jsem po zutí bot a ponožek v cíli zjistil, že nemám jediný puchýř. Opět to přikládám hlavně výběru bot, které jsou naprosto excelentní – super lehké ale s dostatečným tlumením potřeným pro tak dlouhý závod. Prostě bomba Adidas Adizero xt4. Horské scenérie švýcarských alp s pozadím čtyřtisícové Pic Bernina dodávaly tomuto závodu na výjimečnosti. Pokud to bude možné, tak se tady za rok určitě budu chtít vrátit, zase si to z plna hrdla užít a opět trochu zabojovat.

Pepr
Petr Míl
Adidas Outdoor Team

201 km muži:
1. Allwang Andreas 1977 D-München Haar Disciples/Asics Frontrunn 38:14.57,9
2. Mil Petr 1971 CZ-Baska ADIDAS Outdoor Team 38:41.09,1
3. Aoyagi Syogo 1980 J-Habikino-shi 38:50.48,5
4. Ernst Thomas 1964 CH-Winterthur 40:22.21,2
5. Holzinger Johann 1967 A-Gschwandt AUSPO TEAM 42:41.41,9
6. Beretta Marco 1960 I-Renate (MB) Athletic Club Villasanta 43:27.28,4

201 km ženy:
1. Arrigioni Giuliana 1965 I-Lecco (LC) 3LIFE 43:29.22,0
2. Nishida Yukari 1974 J-Nagano Mammut pro Team 43:31.42,8
3. Dalcolmo Jeanette 1967 Klosters 49:12.16,6
4. Byerly Rebecca 1983 USA-Pleasant Garden NC 55:15.05,2
5. Drescher Anke 1967 D-Pfinztal 55:31.13,7

Webové stránky závodu: www.irontrail.ch

Fotogalerie


Podobné články
Ultratrail
9. 9. 2017 Závod B7 dokončila v extrémních podmínkách jen polovina účastníků

Osmý ročník extrémního závodu Adidas-Continental Beskydská sedmička je u konce. Poprvé v historii se tento...

Celý článek
Ultratrail
5. 9. 2017 Seriál Rock Point – Horská výzva slavnostně uzavře bonusový závod na Pálavě

Velkolepý závěr bude mít letošní Rock Point – Horská výzva. Seriál horských běhů a trekingu...

Celý článek
Ultratrail
31. 8. 2017 V pátek startuje Beskydská sedmička 2017!

Osmý ročník extrémního závodu Beskydská sedmička je za dveřmi. Zítra se přes 3000 závodníků vydá...

Celý článek
Vaše Komentáře