První EPO Survival Honzy Horáka
Je to výbornej pocit, když v sobotu v půl šesté kouknete na tachometr, máte tam ujeto 30 km a v povltavských vesnicích budíte kohouty. Představíte si ty lidičky, kteří spokojeně oddychují v peřinách, zatímco vy se škrábete na nějakej krpál a slyšíte: fedruj vole, není čas!
Ještě lepší je, když v půl osmé začínáte vidět dvojitě a zavírají se vám mikrospánkem oči. V tu chvíli kolem proletí banda profíků s mouchama mezi zubama a v hlavě se vám honí, že budete za největšího idiota, kterej se dva dny před minulým ročníkem vysral z podoby, takže ani nemohl vyjet, a teď skončí po čtyřech hodinách v sanitce s injekcí hořčíku na kapačkách a s nezměrným zklamáním spolujezdce a hlavně sebe sama.
Ještě že jsem si ubalil ty bagety se sýrem, šunkou a paprikou. Čtyři dlouhý bagety a banány! Prej: Jídlo si neber, na to nebudeš mít vůbec chuť! Energetická tyčinka, banán a jedna z těch monster baget mi ale neskutečně vrátí krev do žil a můžu prasit dál. Proč? To vlastně nevím, o život nejde, ale i kdybych si měl znovu na tom kole zlámat ruku, tak si chci dát ten bolsák s desítkou!
Jedem dál, něco vynecháváme, po zralé úvaze a jednom výstupu v treku na 80 kontrolu činíme zásadní manažerské rozhodnutí a kvůli časovým prioritám jedem dál. Čokoláda, banány, pomeranče. Nejlepší pomeranče, co jsem kdy jedl, a to ani nemám v sobě THC.
Pak čtvrt hodiny běhám jak idiot v „kamenném poli“ a hledám kontrolu, která je – ostatně jako vždycky – přece krásně vidět od silnice! Na přehazce funguje vpředu jen prostřední talíř. Co naděláš, ten největší beztak už potřebovat nebudeš, před větším výjezdem do toho vždycky tretrou zboku kopnu, ten malej tam skočí a pak to sice skučí a vrže, ale jede to dál. Potom obligátní zkratka, která dává vzpomenout na Luboš vs. Lakatoš, menší cyklokros přes plotky a zahrádky v Luzích a pak celkem svižně k OB. První okruh a tzv. Zdendův azimut – výseč +-30 stupňů. Pět kontrol, úžasných 40 minut, menší štengrování, beru si mapu do ruky a okruh číslo dvě s šesti kontrolama za 25 – alespoň něco jsem dal tomuhle týmu, když mě Prášil prakticky celou dobu tahal za sebou. Třetí okruh serem, brusle taky, protože jet na nich sice umím, ale zastavování je horší a hlavně ten bolsák!
Jedna rozedřená prdel, bolavá třísla, ale jsme u lomu. Voda nepřekvapí, ruce fungují – i když ten placák z houpačky, no nevím. Další okruhy a pak to přijde. Jdu první, tři kroky vzad, rozběh, GERONIMO a prásk, je to tam! Otočím se za sebe a vidím toho blázna :-) Sundá plínu, kouká dolů a skáče – pornografická vložka, lepší už to být nemůže! Ještě stihneme vodu, slaním si luxusně do kánoe. Kdyby ti všichni outdoor nadšenci odkojení v lese medvědama věděli, že prakticky poprvé v životě sedím v reálné lodi, ani by mě nepozdravili.
Do cíle 15 minut před, pivečko. Poslední bageta, steak a do spacáku. Ani nevím, kolikátí jsme skončili, protože vyhlášení prospím. Prej to ale úplně špatné nebylo a hlavně jsme to zvládli časově!
Survival pro mě první, ale určitě ne poslední. Zážitky luxusní, organizace total Pro, parťák do deště. V neděli čučím na web ČAES, kampak se letos ještě vydám pln entuziasmu, v tu chvíli mi někdo pošle přes FB odkaz naihned.cz…
(foto: Jiří Koťátko, iHNED.cz )
Autor: Honza Horák