Rozhovor s vítězi první Rock-Point Horské výzvy 2014 v Jeseníkách

Rozhovor s vítězi prvního závodu Rock-Point Horské výzvy Vojtěchem Krajíčkem a Martinem Strelkou, který v cíli v Koutech nad Desnou zprostředkovali organizátoři.

Jaká pro vás byla Rock Point – Horská výzva, když jste vyhráli tak jednoznačně?
Horská výzva pro nás byla především první, kterou jsme se rozhodli jít. Je to druhý závod, který jsme spolu s Vojtou zkusili běžet a který se hned povedl.

Jak vás tedy napadlo jít takový závod a rovnou dlouhou trasu?
Máme nějaké zkušenosti z dlouhých závodů. Vojta dokončil Pražskou stovku, já jsem zkoušel nějaké osmdesátikilometrové a adventure závody. A jelikož je tenhle závod kratší, takže i rychlejší, napadlo mě zavolat Vojtovi, jestli nechce jít, a jemu to přišlo jako dobrý nápad.

Jaké to je, když se během závodu musí jeden spolehnout na druhého?
Je to především dobré v tom, že když má člověk krizi v nějakou chvíli, která na šesti hodinách skoro vždycky přijde, tak je tam ten druhý, který ho dokáže buď morálně nebo i fyzicky – zatáhnutím, zatlačením – podpořit.

To vás ale potkalo, že?
Ano, to nás potkalo. Nevím, jestli bych to měl říkat takhle nahlas, protože doktoři by asi rádi nebyli, ale den před Horskou výzvou jsem dojedl antibiotika. Rozhodli jsme se to zkusit s tím, že když to nepůjde a měl bych se u toho opravdu zničit, tak bychom to odpískali, ale ono to šlo a usoudil jsem, že to je v pohodě. Vojta má mnohem větší rychlost a je víc rozběhaný, takže mi pomohl hlavně v těch rychlejších pasážích.

Nakonec jste vyhráli jednoznačně. Bylo to opravdu tak v pohodě?
Ve chvíli, kdy jsme přiběhli do cíle, jak je člověk rozjetý a ještě v euforii, že už doběhl, tak bychom byli schopní ještě běžet dál, ale ve skutečnosti si nemyslím, že by ten cíl byl zase tak v pohodě. V podstatě od Ovčárny, od občerstvovačky, jsme za to vzali a druhým, kteří běželi za námi, cukli o zhruba půlminuty. Nikoho jsme neviděli, ale až na kopec před cílem jsme si mysleli, že jsou někde za námi. Kdybychom věděli, že máme takový náskok, tak bychom už nemuseli jít takový kouř.

Byla velká motivace porazit loňské vítěze Cypru s Vabrouškem?
Vojta: Já na tuhle dvojici byl opravdu hodně zvědavý. Šel jsem půlmaratón, na kterém byl právě i Petr Vabroušek, a tam jsem mu dal sedm minut. Říkal jsem si, že to není možné. Na Lysé hoře, kde se šla čtyřiadvacetihodinovka, tak tam byl naopak Cypra přede mnou. Chtěl jsem zkusit, jaký tedy bude závod ve dvojicích. Byla velká motivace jít s nimi. I když se mi zdálo, že začátek byl pomalejší a oni tam nebyli, tak jsem si říkal, co se asi děje.

Jak se závod vyvíjel a kde se lámal?
Když se závod rozběhl, tak mi přišlo, že jdeme strašně na pohodu. Dvě hodiny se nám běželo celkem klidně. Hodně trhat se to začalo až při sběhu do Ramzové a na prudkém kopci z ní. Tam jsme díky občerstvovačce trochu poposkočili. Rozhodovat se začalo asi na Červenohorském sedle. Rychle se běželo z Pradědu a tam se asi ostatní zničili.

Jak se vám akce líbí?
Je to moc pěkný závod. Měl bych pár poznámek k nesrovnalostem na mapě a se značením trati, drobnosti, které by určitě ještě zlepšily kvalitu celého podniku. Jinak jsem spokojený, zázemí je super. Ten koncept závodu dvojic se mi líbí. Konkurence byla velká a nevěděli jsme, co od ní můžeme čekat. Asi nejde říci, že jsme sem cíleně přišli vyhrát, ale věděli jsme, že jsme fyzicky schopní jít vepředu.

Po doběhu jste ale řekli, že další závod vyhrát chcete, je to tak?
Vojta uzavírá: Rozhodně jsme přihlášení na další závod na Šumavě. Teď byl závod ze začátku na můj vkus pomalejší, než jsem čekal. Po dvou hodinách jsme se na sebe podívali a rozhodli se, že do toho začneme trochu dupat. Na Šumavě to zkusíme rychleji už od začátku. Popravdě řečeno, teď jsme měli dost sil, ale na Šumavě to může být jiné, tak se konečným výsledkem spíš nechme překvapit.