OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Survival - jednotlivci

Tomáš Protiva: Konec výletu

Závěr sezóny v podobě Pražského parkového survivalu mě vždy lehce rozesmutní. Zrovna když jsem se dostal do formy, přijde konec. Letos přišel v Pikovicích u Sázavy, pro mě na dohled od bramborové medaile a pro rekordních sedm desítek účastníků akorát včas, aby se hned od neděle začali těšit na outdoorový rok 2015.

Stárnu. Opravdu dlouhé závody mě už nelákají. Dvě tři noci nespat by mě zabilo. Vlastně by mě zabilo závodit už v pátek večer. A ke všemu se mi zase začínají líbit studentky. Pravá chvíle vyrazit na otevřené Akademické mistrovství ČR v survivalu jednotlivců. Prostě první druhá míza.

Trochu brzo, zabručí žena. Ale kdeže, tenhle závod má prezentaci do sobotní desáté dopolední. Na prezentaci v Pikovicích je příjemně živo. Přemýšlím, který z bývalých vrcholových sportovců či šednoucích tělocvikářů mi zase natrhne zadek. Nebo to tentokrát bude nějaké nevybouřené dělo s rokem výroby 1990 plus? Nečetl jsem pořádně propozice a nepobral, že na zádech při jednotlivých disciplínách nemusím vozit prakticky nic. Budeme se neustále hvězdicově vracet do jediného depa. Camelback jsem nechal doma, zvažuju tejpování náhradní duše na řídítka a svačinku do kapsy, ale nakonec táhnu celou dobu poloprázdný baťoh pětadvacítku. Respektive, jak je mým neblahým zvykem, baťoh z poloviny plný jídla. K tomu mi pořadatelé ze staré známosti přidělali na helmu kamerku GoPro.

Start. Vyrážíme v přepáleném tempu na Medník, v zatáčce mizíme z dohledu kamery, skáčeme přes potok a konečně dostáváme rozum. Azimutem se z Pikovic na Medník dostanete nejsnáze v poloze houbaře s nosem ve výši kolen a rukama za zády. Nikdo na čele závodu nemá v hlavě úplně srovnáno, kudy klesnout zpátky na posázavskou červenou, na které leží zbývající dvě kontroly první běžecké disciplíny. Konáme v houští několik devadesátistupňových otoček, než se skupina rozhodne pro dlouhý postup po vrstevnici následovaný brutálním seběhem kamennou strání. Dole na značce proti nám běží celá řada chytřejších, kteří se nebáli rychle klesnout a pak to napálit po červené. Chuť si spravuju až ve chvíli, kdy borci přede mnou míjí kontrolu na bráně lesního fotbalového hřiště.

V depu přesedám na kolo. První banán. Pro dnešek po druhé stoupám od hladiny Sázavy nahoru na hřeben. Na první bajkové kontrole využívám pro jednodenní závod netradiční povinné vybavení – čelovku. Lampion totiž umístili na konec patnáctimetrové, uzounké štoly. Náskok před akademičkami je v tuto chvíli příliš velký, místo nich se v jeskyňce musím tělo na tělo vyhnout se dvěma dvoumetrovými chlapy. Sjíždím bahnem nejkratší cestou k Vltavě a vzpomínám na důrazné upozornění pořadatelů, že přes hráz Štěchovické přehrady to opravdu nejde. Frčím přes most a lepím se na Myra Kováře, který volí kratší, ale strmější postup po červené k horní přečerpávací nádrži na Homoli. Dávám si záležet, abych nesednul jako první, na jedna-jedna ale Myra běžícího s kolem stejně nedám. Nahoře dostáváme studenou sprchu v podobě asfaltky, po které se na Homoli pohodlně vyvezla většina startovního pole. V mapě podle mě prostě nebyla. V pozvolném klesání k hrázi Slapské přehrady mi chlapi na 29kách definitivně mizí v dáli. Po zbytek asi 35kilometrové bajkové etapy se už potkávám s ostatními jen na kontrolách – u hráze Slapské přehrady, na vyhlídce Máj (druhý banán) a Smetanově vyhlídce. Trasu lze pojmout požitkářsky po turistických značkách, ale většina z nás volí rychlejší postupy po asfaltu. Minuty, které jsem mohl uviset v balíku, mi tak na konci závodu budou citelně chybět.

SONY DSC

Při sjezdu do depa v Pikovicích kufruju v zahrádkářské kolonii, zase ale vím, kudy nejlépe vyběhnout na orienťák. Třetí banán. Na zádech si nesu lezecké vybavení na závěrečné slanění a nohy už taky neslouží. Pořadatelé nás tentokrát netrápili těžkými dohledávkami a začátečníci tak mohli proklínat jedině porosty, které proti stavu v mapě poněkud povyrostly. Na Medníku konečně dobíhám alespoň jednoho soupeře, příjemně se vzájemně hecujeme při sběhu k Sázavě.

Jde to tuhého, do cíle nám zbývá slabá půlhodinka. Na poslední etapu si vybírám příliš malý kajak, nezbývá než proti proudu Sázavy pádlovat s koleny u sebe v díře pro šprajdu. Naštěstí je to jen pár set metrů. Pod Pikovickou jehlou oblékám sedák, škrábu se po strmém kamenném valu a nahoru k trati. Cvakám kontrolu na skalní plošině a pak marně hledám, kudy ke slanění. Ztrácím další minuty. Nakonec to jde z leva. Zrovna, když se upínám k lanu, dostanu nesnesitelnou křeč do spodní strany stehna. Pepa Pintíř z katedry tělocviku VŠE, který má pod palcem horní štand, mi zkušenou rukou zatlačuje koleno a propíná nohu. Řvu bolestí a nevím, jestli mám skočit sám nebo srazit jeho, ale měl pravdu. Pomohlo to. Jedu dolů a naposledy ztrácím minutu, než vydoluju průkazku z kapsy s rozbitým zipem. Už raději na jistotu slézám strmý kamenný val, dvojková patnáctimetrová „cesta“ pozadu po mechu a listí je podle mě jedinou dnešní disciplínou, kde jde tak trochu o krk.

Pádluju ze všech sil do cíle kajaků u pikovického mostu přes Sázavu, ale chlapa před sebou stahuju jen o pár desítek metrů, ten už si mě ohlídá. Při vylézání opět bojuju s křečemi a nepohrdám magneslifem, který nějaký dobrodinec pohodil u posledního lampionu. V klidu dobíhám poslední metry do cíle, už nemám co zkazit ani co spravit. Odevzdávám průkazku a dost nevěřícně koukám pořadatelům do papírů, kde mi zapisuju 6. místo v kategorii Open a 8. celkové. Na bednu mi chybí moc, ale na bramborovou stačilo mít trochu míň krámů na zádech a průkazku kolem krku pro rychlejší cvakání. A trochu štěstíčka. No, nezbývá, než přijet za rok zas.

Na závěr dvě malá povzdechnutí. Před deseti lety tenhle závod býval hlavně PARKOVÝ. Prorážet v kajaku první led na Hostivařské přehradě mi jako dvacetiletému študákovi přišlo jako dostatečný odvaz. Poslední dobou je to spíše SURVIVAL. Loňský výjezd Řevničáku na bruslích následovaný „kaňoningem“ k Berounce byl podle mě vrchol, který oddělil zrno od plev, ale dost bych se bál o úrodu mladých na další roky. Možná bych na závěr sezóny trochu ubral, jak se to podařilo třeba letos. Závod na krev, ale tak aby netekla.

Na druhou stranu, pokud organizátoři ještě trochu přitvrdí, nezbyde mi než i po PRAŽSKÉM závodě zůstat v cílové hospodě do druhého dne. Takhle jsem byl vzorně v půl sedmé doma. Trochu brzo, zabručela žena.

www.adventurerace.cz/PPS



Podobné články
Survival - jednotlivci
20. 7. 2017 Závod Pilsenman se uskuteční již za necelý měsíc!

Tradiční terénní závod s názvem Pilsenman se uskuteční v sobotu 12. srpna 2017 na louce...

Celý článek
Survival - jednotlivci
27. 6. 2017 GIGATHLON CZECH REPUBLIC čeká druhý ročník!

tovky běžců, cyklistů, plavců a in-line bruslařů čeká po roce opět další výzva. Po vzoru...

Celý článek
Survival - jednotlivci
25. 4. 2017 Adrenalin Challenge – Cítím, že žiju!

Legendární Adrenalin Challege v Děčíně je spolu s doprovodným programem ojedinělou adrenalinovou akcí pro širokou...

Celý článek
Vaše Komentáře