Krkonošský survival 2019 – díky holkám za intenzivních 20 hodin života!
Holky, co dělají survivaly, jsou každá jiná. Jsou blonďaté, tmavovlasé, plaché i bouřlivé, učitelky, manažerky, s nohama až na zem i úplně mrňavé. Jedno máme ale všechny společné – všechny jsme nejhorší. Největší trosky nenajdete nad ránem pod stolem ani třeba na úřadu práce, ale ve startovce každého survivalu. Přesně v tom duchu jsme dohadovaly tým na letošní Krkonošák. Po dvou letech jsem musela změnit parťačky a zkusila jsem přemluvit Borůvku a Barču. Chvíli mě napínaly, neboť ve stejném termínu se letos jela i K70 a nejhorší holky občas jezdí i běžkařské závody, ale nakonec obě daly přednost Krkonošáku. Ani ne týden do startu tak posíláme opožděnou přihlášku a pořadatel nás hned nasazuje ve startovce na 27. místo z 35 týmů! Jsme pyšné za tu důvěru. Přesto se jedna druhé pořád dokola omlouváme za svůj výkon, protože jedna má knedlík v krku, druhá bláto v hlavě, třetí naopak nemá – kůži na chodidlech. Až to nakonec vypadá, že jestli aspoň jedna z nás dojde z Kary na autobus na start, tak bude co slavit.
V pátek večer je hnusně. Ale vážně hnusně. Čas před startem utíká strašně rychle. My úplně nedisciplinovaně plánujeme tu co do batohu, tu kterou kontrolu vzít dřív a kterou později, ty brďo, co je támhleto za kluka, zalepit mapu, co na sebe a jaký že byl minulý víkend? Odcházím na poradu kapitánů, ale kdo to kdy viděl propánakrále, vždyť já nejsem žádný kapitán. Takže jestli se říkalo něco z toho, co všechno jsme potom v závodě pokazily, tak se, holky moje, moc omlouvám.
Jedeme na start do Vrchlabí, je mlha a prší. Jako zázrakem se po startu mlha rozpouští a déšť ustává. Nebyl to ovšem zázrak, ale pěkně nepříjemný vichr, který mraky rozfoukal. Na start prologu jsou to necelé 4 kilometry do kopce. Tři z nich si vzápětí dáváme zpět dolů na první kontrolu a repete opět nahoru. Chyby neděláme – ono není moc kde, jen kontrolu na soutoku potoků chvíli hledáme. Stejně se ale ke konci chválíme, jak nám to pěkně šlo. Na stanovišti už skoro nikdo není a my zjišťujeme první omyl. Na prolog byl limit 2 hodiny, který jsme nestihly o 20 minut. Takže jsme si vyběhly úplně stejnou nulu jako týmy, které neměly třeba ani jednu kontrolu. Jenže na rozdíl od nich máme manko 2,5 hodiny a 12 kilometrů v nohách navíc. Radost nám protáhne obličeje a vyrážíme rovnou na časovku na Žalý. Do kopce jdeme, chvíli lamentujeme, potom už jen funíme, jako to uměla Angelika v náručí Peyraca. Asi 4 týmy u toho předejdeme a zhruba za půlhodinku jsme tam. Moc se nezdržujeme a utíkáme dál na start běžek. Mně se v hlavě honí pesimistické scénáře, že to bude rozorané, zmrzlé nebo naopak měkké, prostě přesně takové, aby na to moje chabé lyžařské dovednosti nestačily. A ba ne! Je to tak parádní, že jde jet skoro celou cestu soupaž a já jsem šťastná, protože na ledové krustě nechci dát nohy od sebe a bruslit za žádnou cenu.
Kontroly 6 – 14 jsou pro úsek na běžkách povinné, tak zní zadání. Mezi nimi jsou některé označené stejně, jako všechny ostatní na mapě, a některé jsou modré a označené „pouze pro běžkaře“. A tady se znovu ukazuje, že kapitán našeho týmu je hňup, protože to celé překroutíme a ve snaze hlavně stihnout limit bereme samozřejmě jen ty modré. Na druhou polovinu postupu už lyže potřebujeme jen k tomu, aby popruhům na batohu nebylo smutno a hamtáme hlubočákem. Cestou do cíle běžek jdeme po modré turistické značce ze Skelné huti jako úplně první a já proklínám všechny české turisty, kteří tudy ještě nešli. Prvovýstup sněhem bolí. Limit ale stíháme a těsně před rozedněním záříme jako hvězdy, protože to vypadá, že nikdo jiný už to nestihne! Někdo je pomalý, někdo přecenil síly a bral zbytečně i ty kontroly, které nebyly modré a nebo… A nebo je to jinak. Další nula za disciplínu nám opět radostně protáhne tváře do podkovy a s vycházejícím sluncem se rozplývá naše záře. Jsme svědky příjezdu vítězného týmu Black Hill, který kontroly posbíral všechny, ale limit nestihl o 1,5 minuty. Přestáváme litovat sebe a litujeme je.
Protože jsme na Rezku, nechce se nám drápat zpět na hřeben a proto, že se obáváme, že nestihneme běžky vrátit, volíme raději rychlejší postup po silnici přímo do Rokytnice. Silnice je ale celá pokrytá vrstvou ledu, takže z odpočinkového klusu nic není a jdeme spíš, jako by nám hrozila nějaká nepříjemná střevní příhoda. A to je ten okamžik, kdy je k nezaplacení závodit s holkama. Když nejde běžet, tak si povídáme.
Z Rokytnice pokračujeme přes Studenov na Čertovu horu. Cesta dolů na Mýto je výjimečně ponižující a směšná. Většina trasy je hlubokým mokrým sněhem a v našem případě by bylo asi rychlejší lyže sundat, ale to bychom přišly o takovou dávku legrace, že to nepřicházelo v úvahu. Borůvce nejde brzdit vůbec a spoléhá na víru, že to nějak zastaví samo. Barča naopak brzdí nepřetržitě a má problém udržet rovnováhu spíš smíchy. Já jsem, díky tomu, že se bojím sjezdovky i na obrázku, postupem času vypilovala pluh k takové dokonalosti, že ho aplikuju i v prašanu po pás. Což je machrovinka, na kterou jsem sice ještě nikoho nesbalila, ale tady ve sjezdu se mi to docela hodí. Jestli si chci ze závodu něco pamatovat, tak je to tahle sjezdová groteska.
Pod kopcem odevzdáváme lyže a občerstvujeme se u čerpací stanice. Opět nás dobíhají budoucí vítězové, kteří mezitím, co my jsme sjely 3 kilometry z kopce, objeli půlku Krkonoš. Takticky jsme si ale nedaly zelňačku jako oni a vybíháme dřív, směrem k Bejkárně.
U brodu pouštíme mistry světa před sebe a se zatajeným dechem pozorujeme, jak s proudem zápasí. Pouštíme i další chlapský tým, z něhož jeden zápasit přestal a uplaval o patro níž. Já tam nechci. Fakt ne. Vymýšlíme, jak vypnout lano volné jako guma od trenýrek. Barča se odhodlává do vody jako první, jenže tam, kde i borci, co vylezou Nanga Parbat (No dobře, ale vylezli by!) mají co dělat, tam nám holkám něco málo chybí. Barču vzal proud a ačkoliv se drží lana, co to dá, tak jí vůbec nepomáhá, protože je úplně prověšené. Za chvíli plave celá a proud ji začne stahovat i s hlavou pod vodu. Ten okamžik, než se vynoří, a než se začne něco dít, mi přijde nekonečný. Za pomoci dalších pěti chlapů se nám podaří lano zatížit tak, abychom ji dostali nad vodu, ale stejně ještě pěkně dlouho trvá, než se z řeky dostane na břeh. Je to dost hrůzostrašná podívaná a to si neumím představit, co si prožila Bára pod vodou. Pořadatelé lano vypnou a pro nás s Borůvkou je to vlastně už jen adrenalin v ledové řece, ve které nestačíme, ale není to boj o život. Bára se ze zážitku oklepe snad rychleji než my a rozhoduje se pokračovat. Klobouk dolů a ještě níž. Takže se vydáváme podél vodopádu vzhůru.
Vzhledem k tomu, co se stalo, opět nestíháme limit a zřejmě budeme mít další nulu, ale je nám to jedno. Všichni jsou na nás hodní a my už se tomu taky spíš smějeme. Cesta zpět na hřeben je dost svérázná. Jdeme ve vyšlapaných stopách většinu cesty potokem, což je mnohem lepší varianta než sníh okolo. Zajímalo by mě, kdo šel první. Vážně. Některé šlápoty ve sněhu jsou hluboké tak, že nohou nedosáhnu na dno. Dlouhonohým hrdinům děkujeme, musely to být galeje.
Jsme zpátky na cestě, ale už to není ono. Je nám zima. Nula za nulou likvidují zbytky motivace závodit. Už moc neřešíme kontroly a postupujeme co nejkratší cestou na poslední disciplínu Thermopyly. Tam dorážíme o hodinu dřív, ale po chvíli rozmýšlení je jasné, že čekat nebudeme. Odněkud z hloubi se ozývají zbytky rozumu a ten chce domů. Mraky se mezitím rozplakaly a my míříme na Karu. Hňup kapitán nese mapu, ale nemapuje, nýbrž spí, takže cestou navštěvujeme ještě Daňkův vrch, na kterém ale, se vší úctou, není vůbec nic k vidění a navštívit jsme ho netoužily. Potom už si ale hlídáme silnici a jdeme do cíle. Jsme tu hodinu před limitem, a ještě v limitu závodu se nám povede se osprchovat a je to vlastně krásný pocit. Po dobré večeři a pár hodinách v teple všichni nesměle sundávají i péřovky a druhé mikiny a vyprávíme si zážitky z Krakonošova.
Díky organizátorům za tenhle „jarní“ otvírák sezóny, protože jejich nasazení je všude zřejmé. Díky holkám za intenzivních 20 hodin života! A rovnou se omlouvám, vím, že jsme si v lijáku v Jestřabí něco slíbily… jenže co kdyby náhodou příští rok nebylo tak ošklivo?