OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Adventure race

58 hodin v závodě Wenger Czech Adventure race 2018

První školní den a prší. Přestože školní docházku už mám dlouho za sebou, tak dnes se vleču do práce stejně zkroušeně, jako školák, kterému skončil tábor. Adventure race je jako droga. Droga, která zkresluje pohled na realitu, díky níž máte pocit, že putování mapou mezi kolečky je jediný smysl života a že týmoví parťáci jsou nejdůležitější lidé ve vašem životě. Aspoň tak to mám já.

To, že závod skončí je ta nejlepší a zároveň nejhorší věc, co se může stát. Celou dobu netoužím po ničem jiném. Ale když se to stane, tak mě to zaskočí nepřipravenou a otázka hledání smyslu života je zase otevřená. Rodina? Práce? Co se může vyrovnat kontrole číslo 27? (Například!) Ale pořád je to taky závod, při kterém se maká, nespí, bloudí, zvrací, sprostě nadává, taktizuje a který je daleko za hranicí obvyklého.

Finální tým EKP EPO Rockpoint Klacky.cz jsme dali dohromady 10 dní před závodem a nervy se sháněním týmu bych si klidně odpustila. Ale nakonec to dopadlo lépe, než jsme čekali, a tak jsme se s Ondrou, Honzou a Pepou mohli ve středu v 8 ráno postavit na start Wenger Czech Adventure race na Broumovsku.

Minuty před startem se nesou v mnohem menší nervozitě než předchozích pár dní. Fotka, seřadit na startu, pár posledních úsměvu se soupeři a… běžíme. Následující dva až tři dny budeme na cestě. Až na budoucí vítěze běžíme všichni tak nějak spolu a vbíháme do komplexu Adršpašsko-teplických skal. Balík běžců roztrhala hned první kontrola, u které jsme si museli hodně uhýbat. Povedlo se nám na ní vběhnout jako druhým, a tak si dál mezi skalami běžíme skoro sami a běžíme si na báječném flow, které ruší jenom finský řev. Jeden závodník z finského týmu těžce nese, že je někdo před ním. Bohužel zrovna on nemá mapu a běhá kolem nás jako neposlušný pejsek a páníček si s ním neví rady. Cizí nervozita v tomhle závodě nesmírně uklidňuje, takže se jim tak trochu smějeme. Do depa držíme druhé místo a 20 kilometrů je za námi neuvěřitelně rychle. Dvacet podle notiček. Možná je to míň. Hodinky ani nezapínám, protože ty moje vydrží být chytré zhruba 5 hodin, potom jim dojde baterie. Sama to mám tak nějak podobně.

Do druhé etapy, tedy 70km na kole, vyrážíme společně s finským týmem. Na první kontrolu se vezeme za nimi. Na druhou máme ale vymyšlený geniální postup po silnici a snažíme se je setřást. Ten plán nás nakonec vystřelil tak vysoko, že asi na 2 minuty přebíráme vedení a věříme, že fanoušci jsou nadšení. Poprvé objíždíme hřeben Broumovských stěn a máme první zranění, Honza dostává žihadlo přímo nad oko. Musí to bolet jako čert, ale Honza jen polkne několik sprostých slov a Zyrtec. Já jsem malou pauzu využila k tomu, že jsem si odskočila. Totiž, z holčičích kategorií při závodech jsem zvyklá, že čurání je taková milá společenská událost, spočinutí v uspěchaném tempu.  Tak tuhle radost se mnou kluci tedy nesdílejí. Snad z lítosti se koloběh vody v mém těle několikanásobně zrychlil a já se pokaždé jen modlila, aby už byla kontrola – ne proto, že postupujeme v závodě, ale proto, abych si mohla dojít na záchod. Kluci naopak ani nepili, ani nechodili na záchod. Takže jsme jako tým vezli osm bidonů, které jsem v podstatě všechny vypila já.

V prvním pořádném stoupání nás konečně dohání mládí, Simča a kluci z Benecka. Čekali jsme je mnohem dřív, takže nás to ani moc netrápí. A s nimi už bude od té chvíle konečně také kloudná řeč. Teď už se v podstatě jen, přes půlku mapy, vracíme do depa. Je nejvyšší čas, mně už kolo docela leze krkem a tuším, že klukům taky. To brzy.

Depo tentokrát moc nehoníme. Vyrážíme na 65km trek, na kterém nás zastihne první noc. Před námi díra, za námi díra, vyrážíme s mankem asi 20 minut na Benecko a fiňáky. První Salomony jsme už přestali řešit úplně, oni to mají celé nějak jednodušší nebo já nevím.
Začátek treku není nic moc, nohám chvíli trvá, než pochopí, co po nich chceme. Furt do kopce, vyhlídka Lokomotiva, která bude za několik desítek hodin při závodě Mini AR svědkem děsivé události, naštěstí s dobrým koncem. Odtud volíme s jistotou obíhačku, do skal ani náhodou, teď si hrajeme na běžce, ne na horolezce. Když se blížíme k rozhledně Čáp, jde proti nám sympatická rodina a sympatická maminka cynicky zahlásí, že ti, co šli před námi, byli tedy rychlejší. A to jsme zrovna běželi! Tak snad si spravila náladu po hádce s manželem, my stejně rychlejší nebudeme, ale v hlavě to šrotuje, kdo to byl, kdy tu byl… Na vrcholu to zjišťujeme, protože ke kontrole přibíháme těsně před finským a krkonošským týmem, kteří neobíhali. V pořadí druhá a zároveň poslední geniální volba tohohle závodu. Sbíháme kopec, předbíháme maminku a zvedáme nohy jako drezúrní koně, aby viděla, že nejsme žádný béčka. Z kontroly na hradě Skály je vidět Ostaš, tedy další kontrola. A v dálce, bleděmodře, asi jako Alpy ze Šumavy, je vidět Broumovský hřeben. Aneb další kontrola. Samotnou mě to zjištění vyděsí, a tak se s tím musím svěřit. Mně se sdílením neštěstí ulevilo, ale Pepovi jsem trochu přitížila. Postupujeme tak nějak v osmi až dvanácti lidech krajinou, stavíme na kofolu, povídáme si, slunce zapadá, já si pořád zastavuju. Romatika. Na Kočičím Hrádku se dozvídáme, že Finové nám naložili asi 10 minut. Tak jsme čtvrtí. Trochu nám dochází síly a motivace, a navíc ignorujeme zkratky a jdeme podle autonavigace pěkně po silnici. A to už nemám vůbec ponětí kde jsme. Jediné, co je jisté je, že se tu všude jezdí Rallye Sudety. Pepa nám hlásí každý úsek závodu, nejdřív s nadšením, potom až skoro omluvně. Ke konci závodu je na něm jenom vidět, že by moc chtěl něco říct, a to my už moc dobře víme. Sudety. Moc nám to neběží a na jedné vracečce se k nám přiblíží světla. Tušíme, že je to průšvih, protože nás doběhli Kompaři. A dokonce předběhli. To chce klid. Ale už nikdo, jasný?! Sbíháme ten prokletý hřeben a vracíme se směrem na Teplice a zpět. Jsou zhruba dvě hodiny ráno a je docela zima. Asi kilometr od depa běžíme kolem Benecka. Ti už vyrazili na kolo, ale teď stojí a hlásí, že Karel si zapomněl číslo. A říkají to bolestným tónem, jako by třeba neudělal maturitu. A za pár minut kolem nás projíždí Karel ve tváři s bolestným výrazem, jako by neudělal maturitu. Těsně před depem Pepa hlásí, že by si asi potřeboval odpočinout. Souhlasíme, že jsme v depu a že se to nabízí, tak že dáme 10 minut ve spacáku. Pepa zalapá po dechu, že myslel třeba hodinu. Tak jo, dáme 15 minut a Pepa s vítězným pocitem kolik usmlouval, usíná, stejně jako já a Honza. Jenom Ondrovi se spát nechce a odchází dělat něco užitečného a já usínám s veselou myšlenkou, že jde opravovat písemky.

Kolem třetí hodiny zvoní a pan učitel Skripnik nás přijde vzbudit. Začíná nám skoro 100km kolo a přesun do druhého depa. První kontrola je neskutečně daleko a než na ni dojedeme, tak je světlo. Svlékáme se a přijde nám, že v lese u kontroly někdo spí. Ale shodujeme se, že je to pitomost, kdo by spal přímo u kontroly? Tak možná spíme my. Po závodě v rozhovoru se soupeři zjišťujeme, že spali oni, ne my. Druhá kontrola je taky strašně daleko. A třetí taky. I čtvrtá. A potom zjišťuji, že na těchhle 95km je celkem 7 kontrol včetně poslední v depu. To je strašně málo čurání! Zhruba v devět hodin ráno jedeme kolem hospody, kde se chystáme zkusit doplnit vodu. Na chodbě krásně voní něco. Něco k jídlu. Hospoda otevírá za hodinu, ale my prosíme servírku o laskavost a za pár minut máme před sebou vývar. Pepa prakticky od začátku závodu není schopen nic sníst, a to je na 25 hodin závodu docela nepříjemné. Opatrně jí vývar, chvíli si hoví, že se konečně najedl a za vteřinku běží do křoví. Spokojeně se ale vrací, že nudličky udržel.

Po netradiční snídani vyrážíme dál, přes prudký kopec ve Vysoké Srbské, kde se jezdí silniční Sudety a o těch ještě nebyla řeč, takže se to může! Na to kluci spáchají zločin a řeknou mi, že už je to jenom jeden výšvih na vyhlídku nad Náchodem a potom po rovině kolem vody až do depa. Uf. Ale strašně lhali! Za každým kopcem je kopec dolů a zase kopec nahoru a potom už je to jenom nahoru a potom už začíná kleč nebo co, to už prostě nemůže být dál do kopce. Chce se mi trochu plakat, přestože jedu na gumě, a doufám, že nepotkáme jiný tým, protože mám pocit, že by mě to jistojistě rozbrečelo, i když netuším proč. Nad Náchodem není žádná vyhlídka, jen kopec jako prase, ale vypadá to, že už klesáme a cyklostezka do Pekla je za odměnu. Ti pekelníci vážně vědí, jak svést duše na scestí. Do Nového města a druhého depa je to pár kilometrů.

Potkat při závodě jiný tým nebo organizátory je osvěžující. Takže docela radostně vybíháme na orienťák. I když já se v duchu proklínám, že jsem si neposlala do depa kraťasy a v klackách se začínám úkrutně vařit a kluky nestíhám. Naštěstí je hned druhá kontrola bolskors a tam za prvé můžu kalhoty svlíknout, aniž by to někoho zásadně pohoršilo, za druhé začíná pršet a za třetí se budeme koupat. Nic lepšího se mi stát nemohlo. Trasa je moc pěkná, zábavná, nedře kůži ani necuchá nervy a za necelou půlhodinu jsme s ní hotoví. Po bolsu zase někam běžíme a odtud zase jinam a za chvilku se vracíme do depa. Rychle sedáme do lodí a jedeme na jumarování a slanění. To je natažené v krásné zátoce nad Metují. Vyšplháme se nahoru a slaníme do řeky, která je docela studená. Já blbec nemám osmu, ale kýbl, takže dolů po laně dřu víc než nahoru, a hlavně ve vodě nemůžu dostat lano z kýblu tak dlouho, že z toho mám skoro varhánky na rukách. Což je jedno, protože následujících 15 hodin je mít budu stejně. Zpátky v depu zjišťujeme kolik na nás mají první dva týmy, kolik my máme na týmy za námi, balíme brusle, kolečka, jídlo na půl dne, oblečení, moc netušíme a vyrážíme na Metuji. Snažíme se jet, protože každý metr, který stihneme za světla, se počítá. Jestli mi na kole připadalo, že první kontrola je daleko, tak to jsem netušila, co nás čeká. Což o to, řeka docela teče, ale buď je mělká a přetahujeme šutry nebo taháme jezy. Já jedu s Ondrou a jsem vděčná za to, jako má sílu. Když tahá loď z vody, tak se mu snažím pomáhat, ale spíš jen tak běhám kolem a pletu se mu pod nohy a kníkám jako štěňátko. První kontrolu ani zdaleka nestihneme za světla a meandry už jedeme s čelovkami. Je to sice strašně dlouhé, ale voda je teplá a vzhledem k podmínkám neusínáme. Já cestou bojuju nejvíc s panickým strachem ze sršní, kterých je ve spadlých stromech požehnaně a čelovky na hlavě jsou pro ně jasným terčem. Nanečisto při přetahování vyzkoušíme i kolečka na lodě a zdá se, že budou fungovat. V korytě staré řeky je proud ještě silnější, takže to vážně jede, ale chce to dávat pozor. Až do chvíle, než jsme najeli do stromu a cvakli jsme se, mě ani nenapadlo, že to hrozí. Bylo to hned. Rychle chytáme pádla, kolečka, barel, loď. Chytáme se břehu, všechno máme, až na Ondrovu čelovku. To je trochu průser. A hodně velká škoda. Chvíli se přepočítáváme, prvý, druhý, prima, oba jsme tu. Kluci jsou dál za námi, takže to ještě neví a my zase moc nevíme, co dělat s lodí plnou vody v takovém proudu. S jednou čelovkou. Naštěstí Ondra něco zahlédne, já zhasnu a vidíme, že za zatáčkou něco svítí. Ondra s lodí odpluje a nachází možná i po několika minutách svítícího Lucifera, jak se vznáší pod hladinou jakoby nic. Tak tomu říkám vybavení, na které je spoleh… Ehm… Tak za tuhle pasáž článku by mohla být nějaká sleva, no ne? Kluci mě s druhou lodí i zbytkem věcí dopraví k Ondrovi a spolu s Honzou obratně vylijí vodu z lodi. Mezitím nás obrovskou rychlostí předjedou fiňáci, kteří ještě před pádlováním vypadali, že melou z posledního. Teď jedou jako roboti a vůbec neváhají. My všechno naložíme nasedneme, ujedeme asi 80m a vidíme poslední kontrolu a konec pádlování na řece. Bomba. Taháme lodě z vody znatelně pomaleji než Finové, dáváme lodě na kolečka a vyrážíme k Rozkoši. Finský tým si nazouvá brusle a po děsném asfaltu do kopce soupaží s loděmi na zádech. Tak to nás ani nenapadne. Sice nám hodně ujíždí, ale na polňačce je zase dotahujeme. Trvá to v podstatě jen chvilku a už máme na dohled Rozkoš. Kolečka, která vyrobil před závodem Honza, drží naprosto spolehlivě, tohle jsme díky němu vyhráli.

Fotogalerie

Na pláži nasedáme do lodi a nastavujeme azimut na tři velká světla. Máme výhodu, protože před námi celou dobu vidíme Finy, jak marně češou břeh mnohem víc vlevo. A tak podle zhasneme. Kontrolu najdeme docela dobře, kolem ní je smrduté a hluboké bahno, ze kterého se skoro nemůžu dostat. Finské lodě si nás všimnou a berou kontrolu kousek za námi. To už nesvítíme ani my, ani oni a začíná noční bojovka na Rozkoši, hladinu křižuje několik kánoí bez světel, všichni jsou přikrčení, jako by pašovali nějaké opiáty přes hranice a vždycky, když někoho potkáme, tak to vzbudí nespočet otázek. Kdo to byl? Kam jel? Proč tam? Kam jedeme my? Proč tam? Kolik je? Mami? Spíš? Spím. Usnula jsem snad třicetkrát a pokaždé jsem se snažila dělat, jako že nic, aby si toho Ondra jako nevšimnul. Až když jsem nás po několikáté málem cvakla, tak mu přiznávám, že usínám. Podle Ondrovy reakce usuzuji, že to zaregistroval. Mám pocit, že to trvá několik hodin, najíždíme do mělčin, do bahna, do zátoky, do jiné zátoky a najednou svítá. Je to vážně hezké ráno, ale my jsme po pádlování dost zdrchaní. Stěží taháme lodě z vody a dáváme je opět na kolečka. Jsme na tom úplně stejně bídně, jako fiňáci. Chystáme se dojít s loděmi zpět do depa, jenže oni zase nasazují brusle. A my, aby to nevpadalo, že jsme na tom hůř, tak taky nasazujeme brusle. Ach jo. Kdo už se mnou jel nějaký závod, kde se jede na bruslích, tak ví, že se mnou musí mít svatou trpělivost a většinou to skončí stejně, že z kopce prostě jezdím za ruku. Fakt to není záminka, já se prostě bojím. Dokonale to dokresluje komický a absurdní obraz našeho týmu. Před šestou hodinou ranní, čtyři lidi v igelitových pytlích, ruku v ruce, na kolečkových bruslích vezou kánoe na kolečkách, po silnicích druhé třídy. To je sport! Centrem Nového Města už jdeme spořádaně bez bruslí, přeci jen jsou tam kostky. Cestou na náměstí vytvoříme menší kolonu, ale na chodník se nevejdeme. Celý tenhle návrat do depa je sice únavný, ale strašně směšný. A ačkoliv je to neuvěřitelné, tak se po 14,5 hodinách s loděmi vracíme do depa. A navíc zjišťujeme, že to není taková bída, že jsme asi 3 hodiny za prvními a 1,5 hodiny za Beneckem, kterým se cestou rozpadla kolečka. Moc se nezdržujeme a hlavní cíl je odjet z depa dřív, než dorazí Finové. Sice netušíme, že oni někde spí, ale jako motivace tu funguje dobře. Máme před sebou 65km kola do prvního depa. Trasa je zase moc hezká, jedeme Babiččiným údolím, přes Vízmburk no a taky přes Žaltman, na který vede příšerný kopec a já ho bohužel znám. Ondra mě statečně táhne celou dobu, netuším, kde na to bere síly. Cestou z Mokrušovické rozhledny si trochu zajedeme. Prý. Ale už nás opravdu čeká jen jeden kopec nahoru a návrat po rovině údolím až do kempu.

V depu balíme dost hekticky, protože část týmu si myslí, že můžeme doběhnout tým na druhém místě před námi. Takže odchod na poslední 15km trek je trochu nervózní a já žadoním, abychom to uklidnili. Ono se to za chvíli ale uklidní samo. Na treku se, myslím, neflákáme, ani netrháme rekordy. Trvá nám to kolem tří hodin, takže těsně před šestou vbíháme do kempu a užíváme si svoje Stand up (ti kluci ve zvonáčích a v krátkém tričku ani neví, jaké mají zásluhy), šampaňské, gratulace, třetí místo. My čtyři! Po 58 hodinách nemusíme nic. Sprchu, tu musíme. A všechno si to říct!

Následující dva dny jenom tleskáme dalším týmům, týmům z mini AR, jíme a řešíme postupy. Pořád dokola. A pořád je to zábava.

Sobotní večer patřil tradičně pivním štafetám. Na tuhle disciplínu náš tým moc dobře připravený nebyl. Přesto se nám povedlo jedno kolo naprosto přesvědčivě vyhrát. Honzovi bylo povoleno pít půllitry mléka, protože ten večer řídil domů a taky proto, že pořadatelé uznali, že je to mnohem horší, než exovat pivo. A Pepu v našem týmu nahradil Karel z Benecka, který tímto před naší komisí složil tu maturitní zkoušku na výbornou.
Všechno ohladí čas. I to, co je krásné tak, až to bolí, i to, co bolí doopravdy. A tak jsme si všichni řekli ahoj a díky. Ale těch pár hodin dřiny, ty nám vezme leda až Alzheimer.

Byl to krásný závod. Tedy i ty štafety, i těch pár dní, co jim předcházelo. A celé to spáchalo pár lidí, kteří rok tráví volný čas mapováním, dohadováním, vymýšlením a týden dovolené na konci srpna nestráví na horách ani u moře, ale povzbuzováním špinavých a unavených lidí. A to je teprve výkon.



Podobné články
Adventure race
19. 11. 2018 Jeden z nejtěžších závodů světa na tropickém ostrově Reunion. Češi zde vybojovali...

Historicky nejlepší umístění a čtvrté místo na mistrovství světa přivezli z ostrova Reunion čeští reprezentanti...

Celý článek
Adventure race
26. 5. 2018 Poznejte Broumovsko během Adventure Race!

Patnáctý ročník expedičního závodu Wenger Czech Adventure Race odstartuje 29. srpna 2018 a závodníci budou...

Celý článek
Adventure race
16. 2. 2018 Přehled závodů Evropské série v Adventure racingu pro rok 2018

Letošní termínovka Evropské série závodů Adventure race je již ustálená. Opět bude z čeho vybírat, takže...

Celý článek
Vaše Komentáře