OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Adventure race

Adventure Race Croatia aneb Chorvatsko tak trochu jinak

Závod AR Croatia, který byl letos zařazen do série světového poháru v adventure racing, sliboval až čtyři dny non stop dobrodružství rozčleněného do 500 km horského kola, běhání, pádlování, lanových aktivit a navigace po jedné z nejrozmanitějších krajin Chorvatska, Zadarském regionu. Výzvu přijalo 41 týmů, mezi nimi dva české. Tým Blackhill/Salomon ve složení Jaroslav Krajiník, Tomáš Petreček, Pavel Kurz, Zuzana Weissová  vybojoval čtvrté místo a tým Běhal v dešti ve složení Martin Grünwald, Vít Kolář, Miroslav Jančík, Magda ​Böhmová místo dvacáté. Podrobný report o závodu napsala Zuzka Weissová:

Je sobota večer a my po deseti hodinách cesty konečně dorážíme do resortu v obci Pakoštane. Ve vzduchu se mísí vůně moře a borovic. Dovolená může začít, řekl by si běžný host tohoto rekreačního objektu. Nás čeká týden tak trochu jiné dovolené. První dva dny trávíme činnostmi pro předzávodní dny typickými (dát do pořádku kolo, závodní registrace, foto, test způsobilosti pro lanové aktivity, nastudovat trasu a road book, dokoupit a nachystat jídlo, nabít čelovky a připravit si věci do dep), doplněnými krátkou projížďkou na kole a plaváním na nejbližší ostrůvek. A taky si teda užíváme zdejší gastronomie, která nemá chybu. Trochu jiná je situace s ubytováním. Zdejší „šarmantní bungalovy postavené z rákosu“ jsou sice velmi romantické. Fakt, že bez čelovky toho moc nevidíme ani ve dne a že spotřebiče je nutno nabíjet po záchodech, jídelně a recepci, člověk taky nějak skousne, ale co mě teda vytočilo, byla očividně hladová myš, která mi přes noc nakousla jediné dvě slané součásti mého závodního jídelníčku.

Závod bude dost členitý. Je rozdělen do 17 etap s různými požadavky na vybavení a přístup k paddle bagu, gear a bike boxům se v jednotlivých depech liší, což je potřeba zohlednit při jejich chystání. Ještě štěstí, že máme k ruce road book. Myslím, že bez něj bychom byli, co se týče odhadů příliš optimističtí. Ano, převýšení u některých etap jsou extrémní, ale vzhledem k pomalým postupům čmucháme i jiné záludnosti, především náročný terén. To nám organizátor potvrzuje i při předzávodní rozpravě v pondělí večer. Doporučené „celopéro“ avizuje, že to asi bude hodně drndat. Prý je na nás ale vlastně hodný, když změnil moto závodu z „Explore Croatia…The hardest way!“ pouze na „hard way“.

Nastává den D. Brzký budíček, dostáváme mapy, kluci zakreslují postupy, skromná snídaně, cesta busem na start. Nervozita stoupá a něco jiného klesá – takovou frontu toalety radnice městečka Pag asi ještě nezažily. Tři, dva, jedna…V devět odstartováno. Běžíme pár set metrů k zálivu, kde už na nás čekají sea kajaky a odhadem 5 hodin na moři. Černého Petra si „vylosoval“ Tom. Tentokrát ne ve smyslu, že bych mu vykecala díru do hlavy, ale pádlování holt není zrovna mou silnou disciplínou. A tak zatímco pro Pavla je to nejspíš taková brnkačka, že si dokonce na chvilku při kormidlování dovolí usnout, Tom má docela šichtu, tak se za půlkou vystřídají. Počasí je ideální – azuro, ale lehce pofukuje. Vlevo se tyčí skalnaté špičky velebitských hor, kam se vydáme v další etapě. Ke konci pádlování začínám litovat, že jsem před závodem nešla vícekrát pádlovat. Začíná mě divně bolet pravé zápěstí a nemohu se dočkat, až tato etapa skončí.

Na první a nejdelší trek závodu – 40 km s převýšením 2200 m nahoru i dolů  vyrážíme jako osmý tým někdy před 14. hodinou, prudce stoupáme od moře vyprahlou krajinou k první opravdové kontrole závodu a brzy nám začíná chybět ten příjemný vánek z kajaků. Tempo asi dobré, jelikož docházíme i předbíháme nějaké týmy a před další kontrolou se díky krátké rovince i trochu proběhneme. Následuje okruh s žebříkem a několika ocelovými lany. Jsme cca v 1000 metrech, ale terén velmi skalnatý, vysokohorský. V technických pasážích jsou kluci jak kamzíci. Mám co dělat, abych se jich držela, furt koukám pod nohy a vlastně se vůbec nestíhám rozhlížet. U kontroly číslo pět si přijde na své náš horolezec Tom – slaňuje do jeskyně Špilja Vrtlina.

My se mezitím trochu najíme, Jára si pohrává s myšlenkou zatejpovat si ozývající se koleno a já vytahuji zubní kartáček. Ale najednou se Tom vynoří o dost dříve než jsme čekali a my tak na lepší pozici vyrážíme dál směrem ke krásné horské planině Veliko Rujno. Cestou nás předběhne francouzský tým a shodneme se, že ta holka v růžových kompreskách nás docela vytáčí svým neohroženým během i do kopce. Spolu s nimi dobíháme jiný francouzský tým, který má podobné tempo jako my, až na to, že jeden z jejich členů u toho stíhá u zvracet. Zde ještě netušíme, že „růžové kompresky“ a „poblióni“ budou jedni z našich hlavních rivalů. V jednu chvíli se kluků ptám, kolik nám toho ještě zbývá s nadějí, že už jsme ušli většinu. No tak prý jsme na konci jedné mapy a zbývá ještě celá další. Někdy je lepší se neptat. Po planině, kde se dalo běhat, nás čeká strmé stoupání na nejvyšší bod tohoto treku, kopec Bojin kuk. Krásný výhled, ale strašně fouká a začíná se stmívat, takže rychlé povinné foto s kontrolou a hurá na sestup národním parkem Paklenica dolů až téměř k moři. Většina z něj je běhatelná a musím říct, že to bolí už teď, po 11 hodinách závodu. Chvíli běžíme úzkou pěšinkou s Frantíky v závěsu a v porovnání s nimi jsme asi docela tichý tým. Támhle nabíráme vodu, jinde netrefíme zkratku a do depa dorážíme nakonec za nimi jako druzí. Skládáme kola, bereme hole, jídlo, vodu, převléct, namazat a vyrazit.

Těsně před půlnocí sedáme na kola a čeká nás 65 km po docela dobrých cestách. Stoupání do 1000 m nás bohužel zpomaluje více než jsme čekali. Pavel má trochu útlum a Toma zlobí žaludek, který odmítá přijímat sladkou tyčinkovou stravu, takže jedeme tragicky pomalu a když i Jára prohlásí něco o žaludku na vodě, přepadají mě černé myšlenky – co když z nás nakonec taky budou poblióni a boj o přední příčky nebo celý závod pro nás skončí? Kapitán ale zachová chladnou hlavu, prostě pojedeme, jak to půjde, žádný stres a dvakrát na čtvrt hodiny zaleháme. Mně sice blbě není, ale za to mě přepadla strašná kosa, navlékám na sebe veškerou povinnou výbavu a jsem za ni opravdu ráda. Překvapuje mě, že nás zde předjíždí pouze jeden tým a že mu to trvalo. Naštěstí druhá část trasy už je jen zvlněná a nad ránem dojíždíme jako čtvrtí do depa. Švédi si tady prý dopřáli spánek v bike boxech, originální způsob. Nám pro tuto chvíli stačí hlavně něco slaného k zakousnutí a vzhůru na trek.

Následující 25 km trek opět slibuje dost výškových metrů a první půlka trasy bude z velké části volným (občas dost trnitým) terénem bez cest. Kluci už jsou naštěstí opět v plné formě a z bezchybného mapování je nerozhodí ani mlha, ani náročná diskuzní témata a kontroly nacházíme jednu po druhé. Ovšem u postupu na tu třetí nenacházíme pěšinu, která má podle mapy vést až téměř ke kontrole. Hrabeme se někde lesem mezi klacky odnikud nikam a ejhle, potkáváme Frantíky, kteří v depu byli téměř hodinu před námi. Tady se tedy dějí věci! Jiná kontrola se nachází hned vedle propasti, u které jsme nedohlédli na dno – ohromující (zpětně se dozvídám že Mamet jama je hluboká 206 m). Tak a teď už zase vesměs jen dolů a kluci to rozbíhají. Bolí to ještě o něco více než v noci, jelikož se kromě kolen začala projevovat mokrá chodidla a puchýře. Takže se už těším na pádlování. Konečně jsme dole u řeky. Její přeplavání je vzhledem k té výhni tady skvěle osvěžující, navíc s výhledem na krásný vodopád.

Do kajaku v obci Obrovac sedáme kolem 13. hodiny jako čtvrtí s odstupem půl hodiny od prvního týmu. Kaňon řeky Zrmanja je nádherný a na rozdíl od pádlování na moři to ubíhá, ruka zdaleka tolik nebolí a nohy bez bot si na vzduchu vyloženě lebedí, takže značka ideál. Na 15 km trek, opět s docela solidním převýšením, jak už to tady tak bývá, vyrážíme jako čtvrtí. Je podvečer, slunko peče, ale výhledy jsou krásné. Teda občas i smutné. Nejen na této etapě totiž procházíme vyloženě opuštěnými vesničkami, kde kdysi, možná i relativně nedávno, byl život, zůstaly již jen napůl ruiny. Vše se dobře daří, až na proklatou kontrolu 26. Kluci jsou si jistí, že jsme na správném místě, prohledáváme to tady křížem krážem a furt nic. Jestli někdo teď sleduje online tracking, tak se asi docela baví. Nakonec tady necháme 50 minut. Měla být na pěšině, která ale z naši strany byla totálně zarostlá hustníkem. Nejen že nás tady určitě předešly ostatní týmy, ale navíc padá tma, což nám zpomaluje i závěr této etapy. Do depa dobíháme (pokud se to tak vůbec ještě dá nazvat) jako pátí. Začíná druhá noc a do závodu vstupuje spánková strategie.

Zatímco Švédi využívají budovy depa k pohodlnému spánku, ostatní týmy vyráží na 73 km MTB etapu, včetně nás. Dva týmy postupně předjíždíme, jelikož si dávají šlofíka v terénu a Švédi nás dojíždí a předjíždí, pak zas my je a tak se to různě střídá téměř celou etapu, což je skvělé, jelikož nás to drží v tempu a bdělé. V mezičase nasazujeme proti usínání zpěv a ke konci nás probírá docela přísné stoupání terénem, kde se usnout nedá. Do depa, kde strašně fouká, dojíždíme jako druzí kolem 4. hodiny ranní. Místo na plánovaný spánek nacházíme na trávě v závětří chátrající budovy a dáváme hodinu. V tenkém spacáku je mi kosa s spím tak napůl, ale odpočinek to je dobrý, i pro chodidla.

Následuje 22km trekový okruh, vyrážíme čtvrtí. Fouká a fouká, aspoň se rozednívá. Už opět vidíme týmy před námi, ale poté, co mineme a vracíme se k první kontrole, už zase jdeme sami. Stoupáme směrem k oblačné pokličce a jestli jsem včera nechápala, jak kluci ty kontroly mohou najít, tak dnes nechápu už vůbec. Že jsme nastoupali 1000 m, terén opět docela horský, si uvědomuji až v momentě, kdy vidím, kam až musíme zase sestoupat. Začínám být dost rozsekaná a podrážděná. Bolí kolena, plosky, puchýře, ruka, vlasy mi tím větrem lezou do obličeje, vlhko tady je a furt dávat bacha, kam šlapat v té vysoké trávě s šutrama a do toho všeho už nevím, co bych snědla, tyčinky už mi lezou krkem. Chudák Jára si tady v tom právě vyvrtl kotník, až se mu hlava zatočila. Vidím, že ho to dost bolí a omezuje, ale ani necekne a jde. Asi jen proto taky držím pusu a krok, ale v duchu si nadávám, proč tohle vlastně dělám, jestli to mám zapotřebí a příště že už snad budu mít rozum a vybodnu se na to (stav, který se minimálně jednou objeví snad u každého adventurového závodu). Obzvlášť poté, co nás chytne totální slejvák a mimo goráčovku jsme totálně durch. Před poslední kontrolou potkáváme oba francouzské týmy, které se spojily a za nima Švédy. Vlastně jsme průměrně furt čtvrtí, ale furt je máme na dosah. Takže opět seběh, respektive pajda-běh.

Před polednem jsme zpět ve větrném depu a sedáme na kola. Z extrému do extrému. Před chvílí jsem celá promoklá ve větru klepala kosu a teď najednou se při strmém stoupání peču na slunku.  Jinak ale příjemná etapa. Jedním bonusem je nádherný single trailový sjezd, druhým bonusem je kontrola v lomovém jezírku. Když k němu klesáme, zvolám: „já se chci koupat!“ a přání splněno – fotokontrola, tedy musíme tam všichni. A i přes pijavice, které nás na břehu berou útokem, to nemá chybu, snad jen, že se tu nemůžeme zdržet déle. Jeden z highlightů závodu!       A další nás čeká ve městě Knin na řece Krka. Město + 4 hodiny odpoledne = obchod, a to hned vedle depa! V první fázi bereme chleba, šunku, sýr a můžeme se tím užrat cestou na pevnost, kde na nás čeká pár kontrol na extra plánku.

Shodneme se, že už se nám to vlastně chýlí ke konci – už jen jedna noc a další den jedeme do cíle, skoro smutné. Také tempo odpovídá pokročilé fázi závodu, přesto ty 4 km uběhnou jako voda a už jsme zpět v obchodě, druhé kolo žranice. Nevěřila bych, jak osvěžující může být prostě třeba jen obyčejné vychlazené mléko. Na našem pořadí se nic nemění, stále čtvrtí a za námi docela díra. Vedou Švédi a za nimi francouzské duo.

Po šesté večerní jsme zpátky v sedlech. Převýšením i terénem docela příjemná etapa, akorát už se dostáváme do fáze kdy bolí sedět i stát v pedálech a já navíc bojuji se spánkem, když mě teda zrovna neprobírají šlehance trnitých větví zleva, zprava. Kluci vypadají bděle a bryskní tempo jejich mapování – na kole a navíc ve tmě – je pro mě nepochopitelné. Vloženou 5 km trekovou etapu s feratou v monumentálním kaňonu řeky Čikola zvládáme perfektně a stahujeme náskok. Sedáme opět na kola, abychom se přes kaňon vydali ještě dvakrát dolů a nahoru – tam po asfaltu, zpět po šotolině, ve které v jedné části spíše plaveme než jedeme. Myslím, že zatím nikdo zásadně neusnul.

Zato na posledním treku přichází krize. Já totálně usínám za chůze a snažím se s tím bojovat. Tom taky totálně usíná, ale nebojuje, prostě jde, akorát to není přímá čára. A Pavel to samé jako Tom, fascinuje mě ovšem jeho schopnost být ze spánku okamžitě zpět v mapě: „už jsme byli u tý druhý?“ a znovu usne. Jára bdí a vede nás noční krajinou řeky Krky. Pavlík se za chůze očividně pěkně vyspinkal a druhou část treku mapují oba. Já si za chůze vyčistila zuby a druhou část treku opět spím. No u poslední kontroly si konečně na 15 minut lehneme. To je to jediné, po čem jsem teď toužila.

Na poslední mtb etapu se vydáváme nad ránem. Stále čtvrtí, stále cca 1 hodina odstup. Šance něco na tom změnit je malá, ale stát se může cokoliv, takže hlavně nepolevit a rozumně pokračovat. Rozednívá se, což ale po třetí noci nic neznamená a preventivně do sebe hážu nějaký nakopávač. Benefitem civilizované krajiny, která nás obklopuje téměř po celou dobu, jsou políčka s vinou révou. Pokušení několikrát neodoláme. Posledním kopcem závodu je Kamenjak nad Vranským jezerem skýtající nádherná panoramata. Cíl je téměř na dohled. Kluci straší nějakou škaredou cestou, vyklube se z toho ale perfektní single trailový sjezd k Vranskému jezeru, kde je kajakové depo. Žádné překvapení ohledně odstupu se nekoná, takže v klidu sedáme do sea kajaků, abychom pokořili posledních 14 km tohoto závodu.

Do cíle na Pakoštane Pine Beach dojíždíme po téměř 76 hodinách na čtvrtém místě, něco přes 2 hodiny za vítěznými Švédy a 38 minut za oběma francouzskými týmy, kteří celou druhou část závodu absolvovali společně. O druhém a třetím místě nakonec rozhodla 15-minutová penalizace. V celkovém efektu nám tedy chybělo pouhých 23 minut na bednu. Ačkoliv nás mrzí, že se nám naše medailové ambice tak těsně nepodařilo proměnit v realitu, myslím, že s výkonem můžeme být spokojeni a šťastné momenty v cíli si užíváme. Bolavá kolena, kotníky, zánět šlach, puchýře, otlačená chodidla a zadek, dodřené končetiny a spánkový deficit dříve či později pominou, ale jedinečné zážitky z tohoto třídenního dobrodružství nám nikdo nevezme a Chorvatsko pro mě odteď bude tak trochu jinou zemí než doposud.  

Díky organizátorům za výborně zorganizovaný závod, díky všem našim blízkým, kteří nás podporovali, sledovali a fandili na dálku a díky Zuzce s Vilmou za jejich přítomnost a dokumentaci.

Web závodu: www.adventureracecroatia.com

Foto: Adventure race Croatia, Zuzana Weissová, Zuzana Kurzová, Honza Zak



Podobné články
Adventure race
9. 9. 2019 CZAR 2019: Prosím vás, dostaneme se tudy k vodě?

Je neděle dopoledne, ležím na karimatce ve stínu vysokých bříz. Nohy mám natažené, od kotníků...

Celý článek
Adventure race
3. 9. 2019 Fidži hostí nejtěžší závod světa, české barvy bude hájit jediný tým

Na nejtěžší závod světa „Eco-Challenge Fiji“ již za týden odlétá reprezentovat Českou republiku tým ve...

Celý článek
Adventure race
26. 8. 2019 Wenger Czech Adventure Race – závod mimo komfortní zónu i lidské chápání

Na konci prázdnin se sjedou milovníci expedičních závodů na Slapskou přehradu. Začíná zde totiž Wenger...

Celý článek
Vaše Komentáře