OPRAVDOVÉ VÝKONY – SILNÉ ZÁŽITKY – POCTIVÝ SPORT
Adventure race

CZAR 2019: Prosím vás, dostaneme se tudy k vodě?

Je neděle dopoledne, ležím na karimatce ve stínu vysokých bříz. Nohy mám natažené, od kotníků ve vzduchu nad obrubníkem. Pofukuje vítr. Slyším zipy na taškách a šustění odpadků, slyším, jak si kluci povídají a smějí se, i když neslyším čemu. Přišel Myrek naložit věci. Pokrčím nohu a na chodidle zřetelně cítím vroubky karimatky. Není mi nic a je mi všechno. Takhle si představuju stav, kterého se snaží dosáhnout meditace. Při vší úctě k Buddhovi, Adventure race považuju za mnohem lepší způsob, jak toho docílit…

Takže recept na můj duševní klid je jednoduchý, zhruba 210 km na kole, 60 km pádlování, 75 km běhu, nějaké lezení, plavání nebo šplhání, a hlavně tři parťáci, kteří si ze mě budou dělat srandu, když pištím kvůli sršním, ale dotáhnou mě do cíle, když už prostě nemůžu. Ondra, Petr a Vašek. My čtyři jsme si vyrazili na konci prázdnin na prodloužený víkend na Slapy, kde se konal letošní Wenger Czech Adventure Race.

Potkáváme se o 2 hodiny později, než jsme měli v plánu, na místo dorazíme o 3 hodiny později, u registrace rovnou bereme mapy a zároveň začínáme budovat stanové ghetto a nervy začínají pracovat, neboť nemáme hotové ani stany, ani tašku do druhého depa, ani kupičky, a už vůbec ne trasu. Tak jdeme na řízek.

Balit na takový třídenní závod vyžaduje trochu organizace. A to nás letos pořadatelé vážně šetřili, protože depa jsou jen dvě a celé se to dá dost dobře naplánovat. Musíte vědět, jaké oblečení si poslat a co si nechat v hlavním depu, že třeba když v noci vyrážíte na kolo, bude to chtít něco teplejšího, ale hlavně, musíte odhadnout, na co budete mít za dva dny závodění chuť a co se třeba nezkazí. Ačkoliv se to může zdát docela obtížné, zas taková věda to není, stačí kola a chipsy. Ke snídani, k obědu, k večeři i jako mňamka uprostřed noci.


Zhruba čtvrt hodiny po půlnoci to vypadá, že máme nachystané téměř všechno. Jediné, co zůstává ve hvězdách, které večer svítí tak jasně, je způsob, jakým absolvujeme první disciplínu, coastering. Při něm jsou kontroly rozmístěné tak, že na ně můžeme nebo musíme, plavat nebo běhat. Moc možností. Já jsem byla večer vyzkoušet plováky a ploutve a bylo to debilní. Tak spoléháme na to, že ráno to debilní nebude.

Vstáváme těsně po šesté a za necelé tři hodiny stojíme na startu na břehu Slapské přehrady. Zmiňovaný coastering pojal každý tým jinak, někdo má nachystané matračky, ploutve, packy, někdo nafouknuté pytle, plavecké kruhy, čepičky, někdo všechno dohromady, každopádně všechen tenhle gumárenský sortiment udělal ze startu takovou blbinu, že přihlížející mohli jen těžko věřit tomu, že jsme fakt sportovci. A po startovním skoku do vody tomu nevěříme ani my.

Dobře, tak některým týmům se možná povedlo vybrat si takovou kombinaci pomůcek, která toto označení nese právem a pomáhá jim. Ty nám ovšem zmizí v nedohlednu a kolem nás zůstanou jen plavci z III. družstva žabiček. Mně situace připadá stejně debilní jako byla večer. To ještě netuším, že může být i hůř, když mi na jedné ploutvi povolí pásek, ta nedrží na noze a pod vodou kulhám jen s jednou ploutví. Na první kontrolu je to asi 200 metrů, na další minimálně 3x tolik. S provinilým pocitem vrazím pomůcky Ondrovi, který mě tak musí zachraňovat poprvé dost brzy po startu, a plavu úplně normálně, tak, jak se normálně plave, v botách a s batůžkem. Z druhé kontroly se začnou střídat běžecké a plavecké úseky tak, jak jsme si to představovali. Běháme s matračkami chatovými osadami a vypadáme jako hodně náruživí a nedočkaví rekreanti, což ještě podpoří Ondra, když volá na procházející pár, zda tudy jdeme správně k vodě. Celá taškařice končí za dvě a kousek hodiny opět v depu, kde přesedáme na kola a čeká nás zhruba 50 km do depa 2 (TA). Vyrážíme společně s Beneckem a naše pozice odhaduju tak na 5. a 6. místo. Toho času ovšem od konce.
Na trase toho není moc k řešení, musíme se přehoupnout přes dva hřebeny do Řevnic a dojet do Hýskova. Ach pardon, převlnit. Já zjišťuju, jak moc mi bude při závodě vadit, že to tu všude znám. Protože teda jet z Řevnic po asfaltu na horském kole podél vody, to je vážně smutný. Berounem se šikovně propleteme a dojíždíme jeden z francouzských týmů. Společně přijíždíme do TA a začínáme hrabošit v tašce. Je teplo a bude teplo, takže oblečení moc neřešíme a balíme hlavně lezení, které nás čeká v Srbsku, jídlo, vodu a boty. Mně už hrabání začíná připadat dlouhé a začnu tahat loď. Přemýšlím, jestli tím kluky spíš neštvu; tak jak tak, zafungovalo to a za minutku jsme na vodě.

Do lodi nejsme rozdělení úplně takticky, já jedu s Péťou a jede se nám dobře. Vašek s Ondrou mají oproti nám borty proklatě nízko, jenže to nejde nakombinovat jinak. Propádlujeme Beroun a za chvíli jsme v Srbsku, kde taháme lodě na břeh, bereme sedáky, lezečky a jumary. Začínáme lezením. Rozebereme si cesty od III do VI a všichni je vylezeme, jen někteří se u toho víc trápí. Potom nás Váňa posílá do jeskyní a odtud jdeme na jumarovaní. Začínám. Ondrovi se povedlo sehnat kladku, takže jsme to měli mít nahoru úplně bez práce, jenže mě ta kladka naopak úplně rozhodila, nemůžu najít, která nervová dráha vede k ruce a která k noze a vrací se mi studentská léta na lekcích gymnastiky. Jsem pomalá, i když to byly zase lekce atletiky, a pomalí jsme všichni. Čas strašně rychle utíká. Na stanovišti strávíme dvě hodiny, což z nás zřejmě dělá rekordmany. Benecko i Francouzi, kteří přijeli až po nás, odjíždí téměř o hodinu dřív. Zpět u lodí navíc zjišťujeme, že někdo omylem sbalil Petrův sáček s jídlem. Je mi ho dost líto, o jídlo se sice podělíme, ale představa, že všechny ty pečlivě vybrané chutě koncentrované v jednom Ikea sáčku jsou teď v cizím barelu, je srdcervoucí.

Protože jsme neskončili na bedně, prozradím, že pod mostem v Řevnicích jsme přijali pomoc zvenčí a až do dna jsme vypili dvě piva, která nám tam donesl náš nehrající kapitán Štěpán. Žádnou výhodu v tom ale nespatřuji, neboť nás to kapku zdrželo, a hlavně se mi teď už vůbec nikam nechce, je teplý podvečer, my jsme tak akorát upádlovaní a je nejvyšší čas zakempit, vytáhnout kytary a spustit, že byly krásný naše plány, že byla jsi můj celej svět… Jenže my na vlnách Amazonky musíme pokračovat až do Černošic.

Na konec kánoí přijíždíme s tmou. Na pódiu přebalujeme věci na trek, doplňujeme vodu, zjišťujeme, že Péťovi zmizela kromě svačiny i čelovka (která se na rozdíl od svačiny po závodě najde, ale kamarádi, ruku na srdce, tu svačinu jste někdo prostě sežral), ale improvizujeme Ondrovou čelovkou a vyrážíme na 35 km trek. Který z našeho týmu minimálně já a Ondra známe jako své boty. Ale objektivně, pro ty, kteří tímhle směrem nebydlí, je to trasa fakt pěkná a dokonce i v noci je na co se dívat.


U vyhlídky na Sv. Ján opět doběhneme Benecko a nevím, jak kluci, ale já jsem na nás dost pyšná, protože jsme tím pádem museli seběhnout, přemapovat nebo jakkoliv jinak stáhnout hodinku. Ve stoupání z Vráže na rozhlednu Lhotka se je snažíme psychicky rozložit a běžíme do kopce. S tepem asi 190 se ptám jestli už jsou dostatečně rozložení, otáčíme se a vypadá to, že si vesele povídají, to jen my máme hladinu laktátu nebezpečně vysoko.

Po bezvadném treku dobíhame zpět do druhého depa. Jenže můžeme sice běhat jako keňská repre, ale cokoliv získáme na trati, odevzdáme bez boje v depech. Tentokrát nám to měřím a vyrazit na kolo nám trvá 38 minut. A mně to vadí, protože vím, že zatímco na kole rychlejší nebudu, tak štrachání v taškách zrychlit jde. Ale nevím, co bych pro to mohla udělat. Právě i proto, že za chvíli to budu já, kdo půjde na gumu v serpentinách na Zdejcinu a kdo bude týmu ubírat mnohem víc času a energie. 

Za hluboké noci vyrážíme na kolo, přes Děd a Beroun. V Koněprusích nám najednou stojí v cestě lom, takže volíme objižděčku přes Jince. Nemám ráda Jince. Neměla jsem je ráda nikdy a ode dneška mám ještě méně. Jsou daleko a nízko a je tam provoz. Kdykoliv. Stoupáme z nich na Plešivec a odtud si spravíme náladu hřebenovkou přes Brdy. Nejdřív po asfaltu, potom pěkně lesem až na Rochoty, kde nás čeká orienťák. Zjišťujeme, že první před českými Salomony jsou už Ukrajinci, a že jim orienťák trval 1 a 3/4 hodiny. Ondra slibuje, že za hodinu a půl jsme zpět. Kluci mapují naprosto přesně, a to mapuje skoro celé Vašek, který nemá žádnou výhodu domácího terénu. My s Péťou jen visíme, a orienťák stíháme za 1 hod a 50 min. Naplánujeme si za odměnu zastávku v pivovaru Kytín a najednou to jde, přezouváme se jako profíci a v depu excelujeme. Posilněni bezinkovou limonádou, pivem a vývarem docvakneme kolo bez obtíží.

A teď už si odfrkněte. Během závodu se mění leccos – fyzický stav, nálada, počasí, vztahy v týmu, no a taky vnímání času. Jinak by se člověk zcvoknul. Díky tomu a taky díky tomu, že člověk usíná, se kouknete na hodinky v jednu a potom až ve čtyři. A přestávám si pamatovat každý náš krok. Jisté je, že na řadu přišlo úmorné pádlování na slapském voleji. Že po pádlování se v kempu mísíme s kamarády, kteří za pár minut odstartují miniAdventure. Že je tu druhá noc a my vyrážíme na druhý trek, na jehož začátku budeme muset přeplavat Štěchovice. Slapy už jsme plavali mockrát, ale tohle je díky spodní vodě ze Slapské přehrady úplně jiná švanda. Máme stejný postup se závodníky z mini. Dokonalý kontrast dravého pohybu a setrvačnosti. A zatímco oni skáčou do vody odhodlaně, oblečení, my sedíme na bobku u břehu, svlékáme se do naha a balíme veškeré věci do pytlů. Místo přeplavání si necháváme poradit od Kurzáka s Kačkou. Studená voda na každého působí jinak, já nemůžu vydat ani hlásku a třeba Vašek strašně řve. Je komické sledovat Pavla na druhém břehu, který se opatrně dívá naším směrem a ví, že kdyby se něco dělo, bylo by asi správné, aby do vody skočil zpět. Nic nám není a jsme dokonale probuzení.

Následujíci pasáž je pro mě zdrcnutá na permanentní stres ze sršní. Jo, tvářím se jako statečná holka, ale tyhle bestie ze mě dělají palácového pinče. Mimochodem taky předbíháme Švédy, kteří vypadají dost ruple, ale je mi to zrovna jedno, protože tu etapu stejně nepřežijeme a umřeme pobodaní někde uprostřed lesa. Cože? Ne, nedostala jsem ani jedno žihadlo, ale do hrobu strašně blízko, fakt. Trochu racionální začnu být až na závěr etapy, už jsme dlouho neplavali, takže se zase sháníme po vodě a musíme přeplavat z Rabyně do kempu. Nad hladinou se drží mlha a za okamžik se začne rozednívat. Neopakovatelné a těžko sdělitelné, tohle je jen mezi námi.

Voda je teplá, venku není zima, ale plaveme dost dlouho, takže se nám při balení na kolo ani nechce moc spát a rozhodneme se, že vyrazíme a prospíme se až někde na sluníčku. Jenže asi po deseti minutách v sedle, ještě v husté mlze, zjistíme, že ani jeden z nás zrovna nemá ponětí, jestli ta přehrada od které jedeme jsou Slapy, Orlík nebo třeba Želivka a jestli už jsme jeli skrz Buš nebo ne. Tak zřejmě musíme najít první vhodné místo a usnout. 

Řekla bych, že jsme našli spíš první nevhodné místo. Na kraji hlavní silnice na Nový Knín je bývalá Nová Hospoda a u ní zastávka. V zastávce je bordel až po kolena a vedle je plácek, který kdysi sloužil jako parkoviště. Dnes je lemovaný kopřivami, ohořelými autosedačkami, spoustou střepů, plastů, hadrů a záchodových mís, které už dosloužily. Tam si podložíme hlavy koly a nastavujeme budík na 15 min. Vstáváme do slunečného dne a na druhý pokus vyrážíme na poslední etapu. Podle všeho máme necelé dvě hodiny náskok na Benecko a asi hodinu na Švédy. Stát se může samozřejmě cokoliv, ale tohle už by mělo stačit prostě jen hlídat. Úplně se neloudáme, ale ani nepospícháme. Zastavujeme si na pumpě pro limonádu, jednou ztratíme Péťu, když jde na záchod a vůbec u toho netušíme, že zatímco nám utíkají minuty, Benečáci jedou extraligu. Ale už za chvíli to zjistíme. 

Zjišťujeme to na bolskrosu. Který je letos mimořádně krásný, skvělá kombinace lan, sítí, běhu, plavání. Nemůžeme uvěřit vlastním očím. Nechápeme, jak to udělali a je nám jasné, že jestli neudělají nějakou mapovou chybu, tak nás dřív nebo později dojedou. Spíš dřív. Ale samozřejmě jim to nechceme dát zadarmo. Já se přiznám, že jsem o dost velkorysejší než kluci a dávala bych, nicméně do cíle to máme ještě zhruba 4 hodiny, je dost vedro a my začínáme závodit. Jakmile se silnice trochu zvedne, jdu na gumu, kluci si mě šikovně střídají. Nemám pro to žádný důkaz, ale i jízda na gumě je celkem unavující. Zvolená rychlost mi úplně nesedí, takže chvílemi přemýšlím, jestli budu schopná zvracet tak potichu, aby si toho můj tahač nevšiml. Ať už nás sakra předjedou!

Předjíždí nás na rozhledně u Mokrska a odváží s sebou letošní umístění na bedně. Teď, zpětně, mě to možná trochu mrzí. V ten moment, tam, jsem si to strašně přála. Do cíle ještě budeme muset chvíli šlapat, ale mám pocit, že v tomhle presu už bych neujela ani metr.

Za 54,5 hodiny to máme za sebou. V cíli se srdečně vítáme se svými přemožiteli i s organizátory. Nemám moc přehled, jak si kdo vede, vím, že první byli Ukrajinci, druzí naši Salomon-Suunto, třetí ti lotři z Krkonoš, za námi Estonci a mladí EPáci. Následuje příjemný večer i se zkrácenou verzí pivních štafet, klábosení se soupeři. Ještě než přes noc všichni otečeme tak, že se ráno nebudeme poznávat.

Mám nutkání tu teď děkovat kdekomu, ale nebudu, korunku MISS jsem za to nějakým záhadným omylem nezískala, Magnesie Litera z toho zatím taky není, tak si počkám. Ale věřím, že pořadatelé moc dobře ví, co pro nás jejich práce znamená a jak moc si to užíváme. Protože Adventure race je závod, který dělá z kluků chlapy – dojíždějí se strništěm, opálení, zpocení a mají chuť na pivo. A z holek dělá asi taky chlapy protože přijíždějí špinavé, mají chuť na pivo a krásné opálené nohy není radno hladit proti srsti.



Podobné články
Adventure race
3. 9. 2019 Fidži hostí nejtěžší závod světa, české barvy bude hájit jediný tým

Na nejtěžší závod světa „Eco-Challenge Fiji“ již za týden odlétá reprezentovat Českou republiku tým ve...

Celý článek
Adventure race
26. 8. 2019 Wenger Czech Adventure Race – závod mimo komfortní zónu i lidské chápání

Na konci prázdnin se sjedou milovníci expedičních závodů na Slapskou přehradu. Začíná zde totiž Wenger...

Celý článek
Adventure race
18. 6. 2019 Hannah EPO Survival 2019 – 13 hodin dřiny, odříkání a nadšení v...

Týdenní sportovní dovolená směstnaná do jediného dne. Tak lze nejjednodušším způsobem popsat Hannah EPO Survival,...

Celý článek
Vaše Komentáře